Listopad v odstavci

Češi si svůj novodobý osud bez pětiletek vyzvonili v sychravém listopadu 1989. Většina z nás vnímá 17. listopad stále velmi osobně. Mnozí z vás se do kácení komunismu sami zapojili. My, mladší ročníky, jsme tehdy alespoň postřehli, že nás ve škole přestali učit rusky a začali nám nabízet jiné jazyky.

Když padal režim, bylo mi jedenáct a chodila jsem do šesté třídy. I tak si z životní etapy před tím řadu věcí pamatuji. Paní učitelka byla soudružka, na školních nástěnkách visely rudé hvězdy a v hudební výchově jsme se učili ruskou hymnu. Když jsem tento týden mluvila se čtrnácti patnáctiletými dětmi, přiznaly se mi, že je pro ně Listopad kapitola z dějepisu. Mnohé z nich tehdy ještě nebyly na světě, další se sotva narodily. O cinkání klíčů a povstání národa jim vyprávějí rodiče, v lepším případě i učitelky. Na rovinu říkám, že mne překvapilo, když mi žáci deváté třídy základní školy ukázali učebnici dějepisu. Končí právě ve chvíli, kdy se Češi začali domáhat svobody. O listopadu 1989 je v nejnovější knize pro deváté třídy jediný odstavec, k němu velká fotografie. Dál nic.

Co si o tom myslet? Že mají děti přečkat dva měsíce prázdnin a doufat, že jim středoškolští učitelé řeknou víc? Že jim někdo další vysvětlí, co bylo pak a k čemu to všechno bylo? Nebo spoléhají na lidovou slovesnost a dobrou paměť českých učitelek, které listopad zažily? Nejdůležitější okamžik novodobých českých dějin by, myslím, zasloužil víc.