Listování památníčky

13. červen 2007
Ranní poznámka , Ranní poznámka

Památníček. Tuto malou knížečku s bílými listy určenými ke kreslení a vpisování nejrůznějších citátů snad měl v dětství každý z nás. Možná, že ji ještě máte někde schovanou dodnes a občas do ní nahlédnete. A třeba se i dobře pobavíte, tak jako autorka poznámky.

0:00
/
0:00

"Můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy netrhat. Můj památník to nemá rád." Tuto veršovánku můžeme číst na první straně snad každého památníčku, který se vám kdy dostal do ruky. Stejně tak kouzelnou uzavírací formulku na poslední straně: "Letí, letí andělíček, nese, nese zlatý klíček. Zamyká můj památníček." Nic originálního, tato slova také zdobila mé dva památníky z dětství. Ale o originalitu vlastně v památnících nejde. Je to jakýsi svět sám pro sebe, kde se s železnou pravidelností objevují dětmi tolik oblíbené kresbičky, jako krteček ve všech podobách, postavičky z pohádek kreslené nedětsky zručnou rukou, a tudíž zaručeně obkreslené. Ale zato krásné a ostatně dětskýma očima i víc ceněné, než pokusy o originální výtvarnou tvorbu.

Mnohem zábavnější však mohou být při prohlížení po letech veršovánky, kterými malí malíři své výtvory doplňují. I tady se objeví pár zaručených citátů, které kolují svébytným památníčkovým světem, jako například: "Jen tři slova v srdci měj, miluj, trp a odpouštěj." A nebo stejně vědoucí a drásající: "V srdci je vzpomínka, v srdci je žal, vzpomeň si, kdo ti to psal." Je zajímavé, že čím mladší dítě veršíky vpisuje, tím mají tragičtější podtón. Ale najdou se i takové, při jejichž čtení se jistě zatetelí nejeden kantor: "Napadlo tě někdy, jak rychle plynou školní léta? Brzy budeme už otevírat bránu do širého světa. V tom světě se neztratíme, pokud se teď vše naučíme." Doslova perlou mezi mými zápisky je veršík Žanety, kamarádky z 5. třídy základní školy. Ta už tehdy apelovala na mé vlastenecké cítění: "Nezapomeň, že tě česká matka vychovala, česká škola že ti vědomosti dala, jen český národ na tě právo má, česká vlast, to pravá matka tvá."

Nedávno se na stole mého muže, který učí na jedné z ostravských středních škol, objevil neznámý památník. Zvědavě jsem si ho začala prohlížet a nejvíc mě pobavil zápis, který se úzce vztahoval k rodnému městu majitelky památníku. Inu, i na to se přeci v životě nesmí zapomenout: "Až vyrosteš a život tě odplaví, vždy se ráda vracej do své černé Ostravy."

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.