Mezi bezdomovci

Nedávné pracovní povinnosti mne zavedly mezi ty, co jsou takzvaně na okraji společnosti. Jen v Ostravě jsou jich údajně stovky. Vlastně jsem se na pomyslné dno, na které člověk vůbec může spadnout, vydal úplně sám a dobrovolně. Chtěl jsem zjistit, jak lidé bez domova tráví zimu, jestli nepotřebují pomoci a když, tak s čím?

K zajímavým informacím jsem se dostal už po příchodu do jednoho z vyhlášených Azylových domů v Ostravě - Mariánských horách. Populace bezdomovců tam zoufale rychle stárne. Na zimu přicházejí lidé většinou nad padesát a mnohdy vážně nemocní, což bylo znát už u vstupní brány. Dva muži zakuklení v otrhaných kabátech, tam pokašlávali, jakoby to byla jejich poslední hodina života. Ani minutu jsem neváhal a z peněženky jsem vysypal všechny drobné a nabídl jim je. Bez váhání peníze přijali a poděkovali. Ještě větší lítost a bezmoc mne přepadla u jednoho z nákupních center v Ostravě - Zábřehu. Narazil jsem tam na tříčlennou skupinku s vozíkem plným starého železa. Nejsdílnější z nich byl asi čtyřicetiletý Luděk. Už celých deset let údajně nemá vlastní střechu nad hlavou, přespává pod mostem a obživu si obstarává z popelnic. Po chvilce hovoru s ním, jsem došel k závěru, že je se svým současným osudem v podstatě smířený. Prakticky mne v tom utvrdil sám, když statečně prohlásil, že tak hluboko ještě neklesl, aby musel vyhledat pomoc v azylovém domě. Původní lítost se tak rázem změnila v šokující procitnutí s jasným závěrem.

I mezi bezdomovci jsou ti, kteří se dobrovolně a bez boje vzdávají. A co je snad ještě horší, nevědomky tak dávají špatný příklad ostatním, když nepřímo potvrzují, že žít na okraji společnosti není problém, který je třeba řešit.