Místo nevšední paměti
Nedávno jsem se na svých toulkách krajem ocitl v Kostele svatého Václava v Opavě, v mohutném a působivém prostoru, který mě zaujal nejen tím, jakou vyzařuje drsnost a sílu, ale i tím, jak se v něm odráží plynutí času. Strohé gotické sloupy se v kostele setkávají s barokními stropními malbami, barokní cihla zase s novodobou omítkou.
Kostel svatého Václava je místem s nevšední pamětí a pohnutou historií. Dozvěděl jsem se, že byl vysvěcený už na počátku 14. století, poslední mše v něm ale proběhla na sklonku století 18. V období josefínských reforem totiž přešel kostel pod správu vojska a od té doby už liturgickým účelům nikdy nesloužil - většinou fungoval jako skladiště, v jeho prostorách byly ale i stáje husarských koní nebo třeba vojenská služebna.
Různá historická údobí a různé způsoby využití kostela v něm zanechaly mnohé stopy a nánosy významů, které můžete jako návštěvník vypozorovat a vycítit, a které dnes vytváří jeho syrovou a neopakovatelnou atmosféru. Atmosféru, která je dána třeba holými oprýskanými zdmi, podpisy a vzkazy vojáků na obvodové kostelní římse nebo zazděnými okny v závěru kostela.
Po dlouhé době, kdy kostel fungoval jako skladiště a chátral, do něj na konci devadesátých let minulého století život a důstojnost vrátilo opavské sdružení Bludný kámen. Využilo působivou atmosféru, kterou prostory kostela mají samy o sobě, a začalo ji umocňovat pořádáním výstav soudobého výtvarného umění, koncertů i netradičních vizuálních a zvukových instalací. Z kostela se tak stalo unikátní výstavní a koncertní centrum a hlavně se po více než 200 letech stal místem lidského setkávání.
Příležitost vyzkoušet si, jak magické prostory kostela rezonují se soudobým uměním, ostatně máte sami. Mezinárodní festival multimediální tvorby s názvem Pohyb, zvuk, prostor se v Kostele svatého Václava koná už v půlce listopadu.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.