Mluvím, mluvíš...

Školní rok vrcholí. Mnohem častěji teď studenty a žáky zaslechnete povídat si o předmětech, které je trápí. Byli byste překvapení, kolika dětem školou povinným se protiví čeština. Možná je to nutností zbytečného biflování autorů a děl, které s jazykem nijak nesouvisí, možná je to složitostí, která se dá pochopit, jen když ji učitel umí vysvětlit a když sám má k jazyku vztah.

Jazyk je neuvěřitelně tvárný organismus. Pojme do sebe nekonečné množství nových prvků, neustále se nám mění před očima a hlavně vytváří různé novotvary, neobvyklá spojení a zkratky, jimž někdy rozumí jen omezený okruh lidí. Například v naší rozhlasové řeči se to hemží opravdu povedenými kousky. Třeba takové prohlášení "máš to ve mně". Nezasvěcený posluchač by se mohl při vyřčení této věty stydět nebo aspoň zapřemýšlet, přitom je tak nevinná - znamená "zvukový příspěvek, který jsem nahrál a sestříhal a který jsi po mně požadoval, je uložený v mé zvukové složce". No řekněte, proč to říkat tak složitě, když stačí čtyři krátká jednoslabičná slůvka. Ekonomika projevu se tomu říká. Jsou ale výrazy, kterým rozumí všichni, bez ohledu na vzdělání, věk, pohlaví či pracovní zařazení. Třeba v době, kdy se hraje ligový fotbal, zaslechnete cestou do práce hlášku "ti tomu dali", a přestože nejste odborník na hru s bíločerným míčem, víte, že místní tým prohrál. Před víkendem se častěji objevuje otázka "kdo vypadne?". To se národ připravuje na nedělní vystoupení novopečených zpěváků usilujících o titul Superstar. Kromě spisovné, hovorové a obecné češtiny tady spokojeně žije jazyk další. Proplétá se mezi všemi ostatními, hraje si s výrazy z angličtiny, z řeči počítačů a mobilních telefonů, vstřebává citáty z filmů a prohlášení hvězd, a přestože jeho výplody samy o sobě nedávají smysl, my jim rozumíme. A co víc, když se nad nimi zamyslíme, přimějí nás k úsměvu. Už jen za to si naši pozornost zaslouží.