Monika Horsáková: Bitevní pole současnosti

02806901.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02806901.jpeg
0:00
/
0:00

Celé Česko si v uplynulém týdnu připomnělo oběti komunistického režimu. Před 63 lety byla popravena Milada Horáková a spolu s ní další odsouzení ve známem politickém monstrprocesu.

Snad bychom dnes v České republice nenašli člověka, který by neznal jméno Milada Horáková. Vzpomněli byste si ale na další odsouzené v inkriminovaném politickém procesu?

Jedním z nich byl Jan Buchal. Na popraviště šel před Miladou Horákovou – jako poslední muž. Jeho poslední slova zněla: „Ať žije svobodné Masarykovo a Benešovo Československo!“

Ještě méně je známo, že v moravskoslezské metropoli pak následoval jeden z největších návazných procesů, nazvaný Buchal a spol. Snaha očistit ocelové srdce republiky od „pučistických záškodníků“ byla mimořádná. Zatčených bylo v Ostravě tolik, že obžalované museli rozdělit do čtyř skupin.

Proces probíhal v Čapkově sokolovně. Ta byla v podstatě připravena jako velký divadelní sál, do kterého tehdejší vládní garnitura mohla „nahnat“ co nejvíce pracujících z Ostravska. Publikum v sokolovně bylo pečlivě prověřeno orgány bezpečnosti. Úderníci, většinou členové komunistické strany, v soudní síni představovali hněv lidu a vyvolávali doslova davovou psychózu nenávisti vůči souzeným.

Vypjatou atmosféru volání po nejpřísnějších trestech znásobovaly dramatické rozhlasové přenosy ze soudní síně a do té doby nevídaná tisková kampaň, obžalovaní byli líčeni jako pijavky našeho lidu, gangsteři, rozvratníci, zaprodanci, kterých není škoda se navždy zbavit.

Nakonec bylo odsouzeno osmdesát sedm lidí. Padly čtyři tresty smrti a pět doživotí, jen tři obžalované soud osvobodil.

V roce 1951 byli na dvoře krajské věznice v Ostravě popraveni Josef Polomský, Ladislav Cee, Miroslav Sýkora a Miloš Morávek. Ostatní čekalo většinou jáchymovské peklo – těžká práce, zima, noční nástupy, nedostatek jídla, nemoci. Baráky obehnané ostnatým drátem a na vstupní bráně ironický nápis, který znali zajatci z koncentračních táborů – „Prací ke svobodě“.

Řada stereotypů se zkrátka v historii lidstva stále vrací. Znát je představuje první krok k tomu, nepodlehnout nejrůznějším líbivým politickým vábničkám a mediálním manipulacím. Zkrátka: dějiny jsou bitevní pole současnosti.