Monika Horsáková: Kratke zobaky

Vyjíždím po schodech metra nahoru a východ mě vyplivuje před budovu, ve které mám absolvovat jakýsi nezbytně nutný team building – jak se dnes vznosně říká firemnímu školení. Instruktoři se moderního manažerského jazyka nebojí, ba zdá se, že se v tomto ohledu přímo trumfují. Team spirit, Board, Treatment, Processing, Briefing, Outsourcing... No, dál už snad ani pokračovat nebudu. Sama se v tom cítím ztracená.

„Co by s tím asi udělali jazykoví brusiči z 19. století,“ přemýšlím. Z jazykového výletu do Národního obrození mě ale vytrhává otázka: „Odkud jste?“ Stoupám si jako malý školáček, kterého učitel přistihl při čtení komiksu pod lavicí: „Z Ostravy.“
- „No jo, slyšííím, krááátkej zobááák!“

Sedám si a mlčením pomíjím fakt, že v mé větě žádná dlouhá samohláska být nemá. Po dalším vzájemném představování pochopím, že jsem jediný Nepražák v místnosti... A to ještě netuším, že můj geografický původ je pro mé školící se kolegy snad exotičtější, než kdybych přijela z Antarktidy, a že budu tudíž pro nejbližších pár hodin čímsi jako pouťovou atrakcí.

Postupně ale začínám chápat, že oněch v globálním měřítku trapných 350 kilometrů může být, alespoň pokud jde o porozumění, docela velký problém. Když chci sodovku, dostanu sifon, když chci, aby někdo rožnul, místo kýženého osvětlení se mi dostane pouze tázavých pohledů.

Když mě večer v restauraci vytrvale obtěžuje jakýsi rozjařený hoch, jde bonton stranou a odfouknu si s typickou ostravskou jadrností: „To je ale cyp!“ Pro výraz mých spoluvečeřejících kolegyň ovšem už správné slovo nenacházím. Vypadá to, jako by jim každou chvíli měly vypadnout oči z důlků. Nadávku, která je v ostravském slovníku na denním pořádku, evidentně slyší poprvé v životě. A zní jim - jak to říct - zvukomalebně...
- „Jéééé, to zní roztomile jako Cipísek!“ Co to je?“
- „Něco jako blbec!“ říkám pobaveně a zároveň se ve mně vzdouvá jakýsi vítězoslavný pocit, že i drsná „ostravština“ někomu může znít roztomile.
- „Ty, a jakej je tam vlastně život, tam u vás? Je to tam dobrý?“ ptá se další spoluhodující.
- „Ale jo, je to tam docela dobré.“ odpovídám.
Ztuhla tak, že příbor v jejích rukou na chvíli zůstal viset ve vzduchu, jako by nad talíři levitoval.
- „Hele, a to mluvíš vždycky tak spisovně?“
- „Ne, mluvím jenom tak, jak mi narostl zobák,“ směju se a těším se, až zase budu mezi svými a budeme si rozumět.