Monika Horsáková: Magický listopad

Vztah ke smrti je součástí kulturního povědomí, a proto se k němu vážou rituály a mytické představy, které přetrvávají napříč náboženskými zvraty. Dušičky jsou toho jasným důkazem. Za jejich kořeny se musíme vypravit až ke starým Keltům a jejich svátku Samhain, kterým začínali Nový rok. Věřili, že právě noc z 31. října na 1. listopad je nejmagičtější v roce, protože se prolíná náš svět se světem mrtvých a zjevují se duše zemřelých. Zapalovali proto ohně, aby duše snáze našly cestu. Převlékali se do starých cárů a pomalovávali si obličeje, aby do nich nevstoupili zlí duchové.

Původní keltský svátek přestál řadu kulturních zvratů. Když se k moci dostala katolická církev, papež Bonifác IV. chtěl slavení pohanských svátků zamezit. Tradice Samhainu byla ale natolik silná, že jej přejali i křesťané. Zrodil se nový svátek pod novým jménem. A navštěvování hrobů, jejich zdobení a zapalování svíček později nezabránil ani totalitní režim, který se pro změnu snažil všemožně utlumit tradice křesťanské.

V keltském Samhainu má kořeny i britský a americký Halloween. Za kanálem a velkou louží vyměnil ohně za lucerny z řepy a později z dýně a má ráz veselého karnevalu. Veselá podoba Halloweenu přitom v posledních letech, poznamenaných globalizací a amerikanizací a také komercí a reklamou, stále více učarovává i starému kontinentu.

Mimochodem, listopadová magie neoslovuje jen křesťanský svět, podobné zvyky najdeme i v zemích s jinými tradicemi. Na stejnou dobu jako naše dušičky připadá třeba hinduistický svátek Dívalí. V Indii zapalují svíčky a rozsvěcují olejové lampy nebo lampiony, aby si připomenuli, že i v největší tmě se může nacházet světlo. Světlo, které je symbolem poznání.

Zkrátka ať chceme nebo ne, něco na tom konci keltského roku je. Jak jej pojmeme, zda jako tichou vzpomínku na nejbližší a zamyšlení nad vlastním životem nebo jako lidovou veselici či jako společenskou povinnost a pachtění se za co nejkrásnějšími věnci za co nejlevnější peníz, to je jenom na nás.