Most z minulosti

Když jsme před několika měsíci válečné vysílání plánovali, říkala jsem si, že bude problém pamětníky, kteří by chtěli o válce vyprávět, najít - je to už přece jen šedesát let. Pak jsem je ale začala potkávat. Ženu, která prožila dvě války a po té druhé ještě měsíce ležela v nemocnici a nevěděla, co je s její rodinou, muže, který běhal po lesích a nosil tajné zásilky na tajná místa, veterány Ostravské operace, kteří důstojně nesli vyznamenání na slavnostních uniformách.

Mluvím s těmito lidmi a šedesátiletý most mezi přítomností a minulostí se pomalu hroutí. Ta dlouhá doba je pryč. To, co mi vyprávějí, nejsou vzpomínky, ale prožitky. Každý jednotlivý detail, každý pocit si naplno uvědomují. Znovu stojí po kolena v bahně, znovu trpí žízní a dají poslední krajíc chleba za čisté, nezavšivené šaty, znovu stojí tváří v tvář nepříteli a ve zlomku vteřiny je napadne, jestli na toho unaveného špinavého kluka, který na ně míří, taky doma čeká jeho dívka a rodiče, a když ho teď zastřelí, kolik lidí bude nešťastných.

Díky nim, pamětníkům, jsou tady hrůzy největší historické katastrofy pořád s námi. Pro mnohé je dnes už 2. světová válka jenom učební látkou v dějepisu, námětem dokumentů nebo pozadím pro srdceryvný filmový příběh. Příběhy lidí, kteří ji zažili, jsou přitom silnější, srdceryvnější a pravdivější. Díky těm, kteří přežili, žijeme my. Most mezi minulostí a přítomností spadl. Místo něj vyrostl nový. Ten sahá do budoucnosti.