Na divadle II.

Minulý týden nám zákonodárci předvedli, jak se dá taky dělat politika. Bylo to divadlo, na jaké by se nezmohl ani velikán Jára Cimrman. Absurdní tragikomedie o třech dějstvích s mnoha přestávkami a neustálým přepočítáváním poslanců a senátorů ve Španělském sále Pražského hradu. A také se spoustou monologů mnoha účinkujících. Včetně dvou hlavních aktérů, o které šlo v oné hře především.

Nejsem žádný divadelní znalec ani recenzent a tak mi zřejmě právě i proto stále uniká smysl řady sdělení, která jsme prostřednictvím nekonečného přenosu mohli slyšet. Doteď si například lámu hlavu, jak mám naložit s jistou větou z projevu stávajícího prezidenta, když nám řekl, že nechodí na plesy. Co tím asi chtěl říci? Že nerad tančí? Nebo dokonce nerad chodí mezi lidi? Anebo jen nerad ponocuje? Nebo to byla nějaká šifra? Třeba něco ve smyslu - když mě znovu zvolíte, konečně na vaše plesy začnu chodit...? Nevím.

Ale dost legrace. Přestože byla dvoudenní volba dosti trapná - obzvláště pak páteční večer se mi tak jevil - zákonodárci si sami několikrát zatleskali. A to ve chvíli, kdy je někdo z bystřejších kolegů upozornil, že už jsou všem pro smích. I když potleskem vlastně dali najevo, že souhlasí a že si onu trapnost uvědomují, výsledek hovoří spíše o opaku.

Doufám, že nadcházející pokračování této hry na volbu prezidenta už bude hodné politiky roku 2008 a ne zase taškařice v duchu pomlčkové války z počátku 90. let. Čekám jen trochu (více) důstojnosti, vážení. Nebo chci zase moc? Vy máte moc. A tu poslední větu si přeberte, jak chcete...