Na hlavním nádraží

Ostrava, hlavní nádraží. Místo, kterému se všemožně vyhýbám. Když cestuji, vždy raději volím Svinov. Jenže člověk míní a realita mění. Práce mne nedávno zavedla na nádraží, které si říká hlavní a leží ve středu třetího největšího města v zemi. Na sraz s člověkem, který mi tam měl poskytnout rozhovor, jsem přijela těsně před termínem schůzky. Jenže dotyčný mi volal, že vlak má zpoždění a tak se o 40 minut zpozdí. Co teď? Parkovné zaplaceno, cesta zpátky do redakce by se v dopravní špičce nevyplatila. Přepadl mě pocit vězně. Musím tady proti své vůli vydržet. A povím vám, byl to skutečně souboj s vlastní zodpovědností. Pach z nejrůznějších obskurních stánků, přesmažený tuk, všude špína, podivné existence. V existencionálním strachu jsem začala svírat kabelku, jenže její barva - jasně červená - zase vzbudila u jedné z dam ve velmi krátké sukni a vyzývavým výrazem ve tváři dost negativní reakce. Vážně, nejsem vaše konkurence, mě sem zavedla jen reportáž - chtělo se mi křičet. A zároveň se mi chtělo křičet na všechny, kteří jsou za tristní stav hlavního nádraží zodpovědní. Proč s tím nic neděláte?! Chápu, při napjatém rozpočtu na velké investice není. Znám to sama, postupně opravuji svůj starý dům. Ale vím, že někdy stačí málo. Třeba umýt okna, vymést pavučiny, natřít okapy. To přece tolik nestojí a dům prokoukne. Jenže takto asi uvažuje jen skutečný vlastník a ne státní podnik či anonymní magistrát.