Na opeře v zámoří

Touto poznámkou se tak trochu pouštím na tenký led. V redakci zpravodajství dělám krimi, soudy a sleduji kdovíjaké nešvary. A teď bych se s vámi troufale chtěla podělit o zážitek, který se zločinem a trestem rozhodně nic společného nemá. I když to tedy není má parketa, jdu na to, protože to za to stojí. Nedávno jsem totiž s nadsázkou řečeno byla v New Yorku a přitom jsem seděla v křesle ostravského domu kultury. Tak to totiž vypadá, když jdete na přenos z Metropolitní opery. Ano, slyšíte správně. Opera, která se promítá na obrovské plátno a ve špičkové kvalitě. Jak to funguje, je pro mě záhadou, ale kromě toho, že v jeden okamžik mohou lidé na celém světě v nejrůznějších kinosálech vidět živý přenos světových pěvců, je zážitkem i samotné obrazové zpracování. Patřím ke generaci, která má operu spojenou s vánoční Prodanou nevěstou. Jeden široký záběr a pomaličký nájezd na operní divu. Tak s tímhle u přenosu z newyorské Metropolitní nepočítejte. V titulcích jsem napočítala asi osm kamer. Jsou přímo na jevišti, vše je v pohybu, rychlé střihy a má to dynamiku. O přestávkách moderátorka stojí v zákulisí a zpovídá hvězdy rovnou, když jdou z jeviště. A to nemluvím o tom, že pěvci prostě umí zpívat, že scéna je fascinující a nikdo si nehraje na primadonu. A pak ještě jeden nezanedbatelný dojem - ten sál v domě kultury byl úplně plný. A já i tleskala. I když mě můj racionální muž opakovaně upozorňoval, že oni mě v té Americe slyšet nemohou.