Na roztrhání

Odjakživa dávám přednost spíše praktičnosti. Pokud mám někam jet, chci z toho vytěžit co se dá a platí to i pro dovolenou. Představa pouhého válení se někde u moře a nicnedělání mne přímo děsí. Pokud se mi už poštěstí nasbírat dostatek prostředků, chci ze své cílové destinace vidět co nejvíce. Dostat se mezi domorodce a prohlédnout si místní památky. Poměrně zásadně se však mé plány neslučují s vizemi ostatních příslušníků rodiny. Například moje máma je štěstím bez sebe, když může během léta pracovat na své zahrádce. Donekonečna sází, okopává a zase přesazuje všechny ty rostliny, kterými se tak ráda kochá. Vrcholem blaženosti je pak pro ni sekání trávníku před domem, kterým pravidelně pověřuje - hádejte koho? Samozřejmě mě. Naštěstí už jsem si zvykl a tak ani nenadávám, beru sekačku a půlku své dovolené věnuji matčině trávníku. Nechci se chvástat, ale i leckterý anglický fotbalový klub by upravený pažit mohl mé matce závidět. Oporou je mi během léta žena. Ani ta však nemá o využití dovolené úplně stejné představy jako já. Většinou mě totiž doslova přinutí k řemeslným činnostem v našem malém ostravském bytě. Uznávám, že se mu opravdu málo věnuji a malování odkládám už dva roky. Proč to ale všechno musím stihnout během léta, to fakt netuším. Manželka už dokonce nakoupila potřebné malířské náčiní a tak se práci zřejmě nevyhnu. Dokonce kyblík s barvou postavila provokativně do koupelny. Zřejmě asi proto, aby jasně určila start mé štace na štaflích. A dokonce i náš kokršpaněl má už ve svých čtyřech letech jasný názor. Už od června mne pravidelně budí v půl páté ráno. Může mi někdo vysvětlit, jak to dělá, když nemá budík?