Na shledanou v koloně

Doteď jsme se snažili nevolit čas příjezdu či návratu v době, kdy ke "svému moři" míří tisíce zejména českých a polských turistů. Teď však nebylo zbytí. Těšili jsme se, jak se projedeme novou dálnicí a jak nám nekonečné chorvatské kilometry budou rychle ubíhat.

Zpočátku šlo vše hladce. Provoz nebyl příliš hustý, žádné kamiony. Úsměv na tváři nám však zmrznul v momentě, když jsme před tunelem narazili na nekonečně dlouhou kolonu aut. Vrátit se už nešlo, cesta stoupala zaříznutá ve skalách horským masivem čtrnáct kilometrů až k tunelu. Způsobně jsme se zařadili, chvílemi stáli a chvílemi popotahovali své auto maximálně na první rychlostní stupeň. Nejlepší zábava v tu chvíli je asi pozorovat auta a lidi kolem sebe. Tady vedle nás popotahují svůj kabriolet mladé, znuděně se tvářící německé dívky poslouchající techno. Hned za nimi útrapy dopravní zácpy trpělivě, bez řečí a bez pohybu snáší starší chorvatský pár. Divím se, že chladič jejich starého auta nepraskne a nerozšíří tak řady odstavených aut se zvednutou kapotou. Odněkud se teď ozval zpěv Jarka Nohavici - to se vedle nás dostala rodinka z Čech. Člověku se hned lépe popojíždí do kopce. Vzápětí se ovšem musí rozčílit, když se z odstavného pruhu vynoří dvě auta a bezohledně předjíždějí a vytvářejí tak dusné napětí v koloně.

Po dvou hodinách jsme se konečně dostali k cíli. Projeli jsme tunelem a těšili jsme se na benzínovou stanici, kde si konečně zajdeme na záchod. Bohužel, těšili se také všichni ostatní. A tak jsme se opět mohli potkat s některými vozidly a jejich posádkou, kteří nám naráz připadali jako staří známí. I přes útrapy, které přináší cestování autem, se vždy a znovu mraky turistů o prázdninách vydají k pobřeží Jadranu. Pokaždé, když dorazí bezpečně domů, říkají si - už nikdy! Ale než se rok s rokem sejde, únava je zapomenuta a jede se znovu. Takže za rok v koloně na shledanou.