Nahnat je do řepy

Měli by je nahnat do řepy, říkávala moje jihomoravská babička při pohledu na kohokoli, kdo jí nešel právě pod nos nebo komu tak úplně nerozuměla. Tvrdila to o pouličních rváčích v televizních zprávách, o naháčích skákajících v dvacetistupňovém mrazu do zatuhlé Vltavy, ale i o skupinkách dětí zabíjejících nudu na sídlištních lavičkách. Její památná věta mi zněla v uších při sledování posledního vystoupení vítkovických hokejistů v boji o první příčky v play-off. A taky krátce po něm. Hokejisté připomínali rozběsněné tornádo, které kácí, co mu přijde do cesty. Rány, za které by se nemusel stydět Mike Tyson, padaly na ostravském ledu na všechny strany. Dravci na bruslích se navíc častovali výrazy, kvůli nimž některé televizní stanice vysílají přímé přenosy s dvousekundovým zpožděním, aby je stihly takzvaně "vypípat". Ovšem pořádně nažhavení byli i fanoušci. Potkat je po zápase v ulicích znamenalo nejen ustoupit z cesty, aby člověk ještě jednu neschytal, ale taky zacpat si uši nepřivyklé žumpě vypouštěné v kadenci samopalu ráže čtyřiadvacet. Jenže z dopravního prostředku není úniku, a tak se cestující chtě nechtě dozví, že ty -píp- to dneska teda -píp-. Já bych jim -píp- -píp- -píp-, až by se -píp-. Energii, kterou mluvčí vložil do svého projevu a kterou dali hráči do snahy zlikvidovat nepřítele, by přitom mnohem užitečněji využili při odklízení sněhu, natírání plotu, zametání ulice nebo třeba právě při okopávání řepy. Jako dítě jsem se babiččině poznámce smála. Teď už ale chápu, co tím chtěla říct.