Nářek cyklisty

Cyklisté a motoristé jsou dva různé živočišné druhy. Usednete-li za volant, vadí vám lidé na dvou kolech a v barevných oblečcích, kteří se plouží při krajnici. Naopak šlapete-li do pedálů, připadají vám všichni okolo jedoucí motoristé jako zvrhlí fanatici, kteří vás chtějí vytlačit do příkopu. Naprosto šílené je pak střídání obou rolí v rámci jednoho dne. To se můžete dostat do situace, kdy nenávidíte každého, kdo k přesunu z místa na místo nepoužívá vlastní nohy.

V centru krajského města se ale tato animozita může rozprostřít i na chodce. Jako cyklista dobře vím, jaké to je, pohybovat se v Ostravě na kole. Můžete si vybrat cestu nebo chodník. Ani to vám ale nevydrží na dlouho. Třeba značené stezky, které křižují Mariánské Hory, vedou po chodníku. Ovšem pouze od křižovatky ke křižovatce. V tomto mezidobí se proplétáte mezi maminkami s kočárky, seniory s hůlkou a neposednými dětmi, které vám každou chvíli vběhnou pod kola. Cestu do jižní části města pak zcela bezhlavě a téměř sebevražedně absolvuji po rušné Mariánskohorské. Možná se to nesmí, možná tím porušuji úplně všechna pravidla a čeká mě zato nejméně třicet let žaláře, ale navzdory nebezpečí je to ta nejschůdnější cesta.

Jako balzám na bolavé nohy a nervy pak slouží cyklostezky v Poodří, kam vyrážím asi nejčastěji. Po rušných ulicích přichází malebná krajina rybníků a trasy plné zastavení v hospůdkách. I tam vedou stezky často po silnici, ale provoz v těchto místech je nesrovnatelně klidnější. O to horší pro mě bývá návrat domů - z pooderských hvozdů zpátky do džungle velkoměsta. Věřím, že výstavba cyklostezek není nejlevnější záležitostí, ale při všech možných rekonstrukcích, kterými město neustále prochází, by se nějaká ta koruna navíc, použitá k zvýšení bezpečí chodců, cyklistů i motoristů, určitě našla.