Náš host...

Minulou neděli jsem se chtěl na fotbalový zápas české reprezentace podívat v prostředí nějaké ostravské restaurace. Měl jsem vytipovaných několik podniků. Co kdyby náhodou bylo někde plno. Protože jsem měl po odpolední zprávařské směně, měl jsem vyhlídnutý nedaleký podnik ve stejné ulici, jako sídlí rozhlas. Před vchodem zvala k návštěvě velká cedule. Než jsem ale stihl těch několik kroků ujít, tabule s pozvánkou ke sledování fotbalu u piva zmizela v útrobách domu. Když jsem pak vešel dovnitř, paní za barem řekla, že zavírá. Prý tam nebude jen kvůli dvěma lidem. A že obvykle mají stejně v neděli zavřeno. Na cedulce s otevírací dobou za oknem sice bylo jasně napsáno, že mají otevřeno i v neděli, ale neměl jsem chuť a ani čas se hádat. Tak jsem šel. Tentokrát už najisto...

Znám více takových podniků, odkud obsluha hosty vyháněla třeba i v polovině své otevírací doby. Přestal jsem tam chodit. A nebyl jsem sám. Některé z nich teď zejí prázdnotou. Docela by mne zajímalo, jestli o svévolném určování otevírací doby číšníkem věděl provozovatel či majitel. Já totiž, kdybych nějakou restauraci provozoval, bych takovému člověku dal okamžitou výpověď. Náš host, náš pán. Ne?

Zatím je z čeho vybírat. Ale kdyby se snad náhodou stalo, že nebude, myslím, že by to až tak moc nevadilo. Peníze se dají utrácet i jinak. A smysluplněji.