Nebezpečí v kuchyni

Pořídila jsem si spáleniny druhého stupně. Tedy ne že bych o ně stála, ale stalo se a nejsem na to nijak zvlášť pyšná. Nejdříve několik základních informací. Psal se rok 1679, když Denis Papin vynalezl tlakový hrnec a záhy demonstroval svou parní digestoř v Královské vědecké společnosti v Londýně. Papinův hrnec, lidově řečeno papiňák, však nejdříve našel uplatnění v oblasti průmyslu jako tzv. autokláv. Jeho využití v kuchyni, o něž šlo Papinovi především, muselo ještě počkat. Teprve ve 20. století se začal Papinův hrnec používat i při vaření jídel, a to nejdříve ve Spojených státech. Dnes má papiňák doma každý. My taky. Jsou muži, jako třeba ten, který patří k jedné mé kolegyni, které již při pouhém pohledu na funící hrnec s ventilem jímá hrůza a v těchto situacích kuchyní probíhají zády přitisknuti k nejvzdálenější stěně. Jsou jiní, jako například jeden můj kolega, kteří svým ženám manželkám vůbec zakazují používat něco, co vypadá jako nálož těsně před výbuchem. A když, tak jen za přísných bezpečnostních podmínek, které pečlivě kontrolují. Kdybych byly bývala měla podobné informace před týdnem, pravděpodobně bych k procesu vaření v papinově hrnci přistupovala s větším respektem. Ale všechny podstatné znepokojující skutečnosti jsem se dověděla až poté, co jsem neuhlídala ruku, jež předběhla myšlenku a otevřela hrnec ve chvíli, kdy to ještě rozhodně - mírně řečeno - nebylo vhodné. To už jste tento týden třetí, co v tom hrnci bylo? Zajímala se moc milá lékařka skutečně dokonalého spáleninového oddělení ostravské fakultní nemocnice. Máme teď spolu vztah, vídáme se tak co druhý, třetí den, ale prý to nevydrží. Naštěstí. Papinův hrnec jsem nevyhodila.