Nechtění dlužníci

Je to jako bodnout do vosího hnízda. To mě napadlo, když jsem pracovala na reportáži o dětech, které se staly nechtěnými dlužníky. Jde totiž převážně o problém ghett na Ostravsku, kde žijí sociálně slabí a především Romové. Jejich rodiče za děti neplatí poplatky za popelnice a dluhy vznikají dětem. Když dorostou, chtějí radnice peníze po mladých lidech. A ty často čeká exekuce z první výplaty.

Po odvysílání reportáže jsem měla několik ohlasů posluchačů. Proč prý se zastávám lidí, kteří nepracují a berou nemalé sociální dávky. Někdy je ta má práce skutečně těžká, pomyslela jsem si. Ani omylem jsem ve svých příspěvcích něco takového neučinila. Jen jsem poukázala na problém, který dosud nikdo moc neřešil. Děti pykají za chyby svých rodičů jen proto, že se prostě narodily do takové rodiny. Jsou to bezbranné děti. Mimochodem - našla jsem i čtrnáctiměsíční batole, které už je dlužníkem. Tato holčička ještě nic nespáchala. Někde v sousedství možná žije úplně stejné dítě. Jen mělo štěstí, že se narodilo do spořádané rodiny.

A to je podle mě špatně. Přála bych si, aby žádné dítě u nás nebylo diskriminováno jen svým narozením. Ať dluhy platí rodiče, když je způsobili. Stát by neměl připustit situaci, kdy úředníci nedoplatky po rodičích vůbec vymáhat nemohou. Vím, že samotným pracovníkům radnic to příjemné není, když před nimi stojí osmnáctiletá slečna, chce se z ghetta odstěhovat a oni jí musí předat dárek v podobě exekučního výměru na několik tisíc korun. Takto se z bludného kruhu nikdy nedostane. A je dobře, že ministerstvo financí chce zákony, které to způsobily, změnit. Jen to mělo přijít dřív. Nebo ještě lépe - takový zákon vůbec neměl vzniknout.