Nechutné ultimatum

Miloš Holaň už toho má v životě hodně za sebou. Jako skvělý obránce to dotáhl až do reprezentace a NHL. Vyhrál i zákeřný boj s leukémií. Teď bojuje na další frontě a jak je jeho zvykem, opět s noblesou. Vzhledem k tomu, co všechno už dokázal, má u svých hráčů přirozenou autoritu. Respektují ho a uznávají. Nejen jako trenéra, ale i jako člověka.

Chtělo by se věřit, že takového trenéra by u týmu chtěl mít každý jeho šéf. Realita je úplně jiná. Ve vrcholovém sportu není žádná minulost a žádné zásluhy. Existuje pouze žhavá současnost a především výsledky. A ty pro vítkovické hokejisty včetně jejich trenéra zrovna růžové nejsou. Pouhé čtyři body ze šesti zápasů a poslední místo v tabulce. To jsou fakta.

Ale dávat právě Holaňovi ultimatum, že pokud mužstvo nevyhraje úterní zápas s Karlovými Vary tak půjde od válu, to je přece jen silná káva. Přijde mi poněkud nechutné takto tlačit na pilu po pouhých pěti odehraných zápasech. To přece není ani desetina všech utkání v základní části extraligy. Netrpělivost opravdu není dobrým rádcem. Diskutabilní je i forma, kterou šéfové týmu dali Holaňovi najevo svou nespokojenost. Veřejné ultimatum přece patří lidem úplně jiné kategorie a nikoli člověku, který by za klub dýchal. Miloš Holaň je ale opravdový formát. Ultimatum nejen přijal. Prohlásil dokonce, že ho chápe. Přesně podle hesla Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem.

Je mi jasné, že vedení vítkovických hokejistů i jejich sponzoři si vstup do nové sezóny představovali úplně jinak. To je ale neopravňuje k postupu, který předvádějí. Problémy se dají řešit i jinak než hysterií a neomaleností. Obávám se, že trenérské dny Miloše Holaně ve Vítkovicích jsou stejně sečteny. Rozhodnout může hned zítřejší zápas se Spartou. A když ne on, tak ten následující. Čest hokejovým legendám!