Největší pracovní zážitek

Nevím, kolik jsem tento rok natočil rozhovorů a kolik příspěvků jsem udělal. Není to podstatné a pídit se po tom by bylo pošetilé. Setkal jsem se rozhodně s řadou zajímavých lidí a osobností. Rád vzpomínám na povídání s Věrou Špinarovou, Radimem Uzlem nebo třeba Radoslavem Brzobohatým. Taková setkání jsou většinou příjemná a často velmi poučná. Největší zážitek mi však přineslo nedávné natáčení v Krnově. Jan Baláš a Eva Mazurová zachránili život malému děvčátku. Určitě to víte. Kočárek s jedenáctiměsíční holčičkou sjel shodou nešťastných okolností do řeky. Jan Baláš skočil do vody, děvčátko vytáhl a společně s Evou Mazurovou ji oživovali. Vyprávění zachránců bylo nevšední a strhující současně a přitom téměř vůbec nemluvili o sobě. S takovou účastí, zájmem a úsilím o záchranu dítěte jsem se dosud nesetkal. Při vyprávění Jan Baláš znovu dostával křeče z ledové vody, paní Eva opět třela a křísila bezvládné tělíčko. Společně se zachránci jsem si prožil radost, když malá Viktorka začala dýchat, cítil jsem jejich netrpělivost, když čekali na příjezd záchranky a poznal jsem obavy a napětí z toho, jak událost dopadne, zda-li bude dítě žít. A když jsem poslouchal, tak mne nejdřív mrazilo, potom jsem byl naměkko a nakonec - což patrně znáte - se mi po těle rozlilo takové to blažené teplo. Těžko definovatelná směsice pocitu štěstí, radosti, obdivu a úcty. Ve vzduchu bylo člověčenství. To, jak zachránci mluvili a jak se stále zajímali o malou Viktorku, bylo prostě fantastické. Pro někoho by třeba takové setkání bylo pouze zdvořilostní záležitostí, pro mne znamenalo největší pracovní zážitek tohoto roku. Možná to bude tím, že mám rád příběhy s dobrým koncem.