Někomu to vychází...

Ono se to nějak udělá, říkávala jedna má bývalá kolegyně. Její flegmatický přístup k čemukoli a za jakýchkoli okolností jsme jí záviděli, bohužel se občas obracel proti nám. To, co se mělo nějak udělat, jsme totiž často za ni dělali my. Přesto na ni dodnes ráda vzpomínám a její okřídlená věta se mi vybavila i v dobách, kdy se přetřásal případ ostravského paláce Elektra. Podnikatel tehdy chtěl v krásné secesní kavárně postavit autosalon. Nakonec změnil plány a, byť zrenovované, leč starými přežitými časy notně zavánějící vybavení prostě zlikvidoval a nahradil je stylovým pohledem do krajin sombrer a tequily. Památkáři si hrůzou rvali vlasy a zástupci města podnikateli uložili pokutu. Tady příběh kavárny opustíme a odjedeme zhruba čtyřicet kilometrů na východ, do Českého Těšína. Tam si starosta, jemuž lidé nemohou přijít na jméno kvůli mnoha prohřeškům, postavil fotbalové hřiště pro svou stranickou ligu. Všechno by bylo fajn, kdyby hřiště nestálo mezi domy, kde žijí lidé. Ti si stěžují na nekončící hluk a poukazují na fakt, že stavbě chybělo oficiální posvěcení, tedy stavební povolení. No a tím se obloukem vracíme zpátky do mexické restaurace v centru Ostravy. Ta vznikla taky jaksi načerno. Možná si říkáte, že takových staveb je u nás habaděj a že v tom našem Kocourkově se není čemu divit, ale ne tak často se stává, aby stavby dostaly stavební povolení dodatečně. Až poté, co humbuk kolem jedné utichl a humbuk kolem druhé narůstá do závratných výšin. Některým lidem to prostě vychází. Rozhodnou se, že se pustí do něčeho, co se ostatním nelíbí, a svůj plán i přes protesty dotáhnou do konce. Na začátku si přitom možná i oni tipli, že se to prostě nějak udělá.