Nemocniční umění

23. květen 2005
Ranní poznámka , Ranní poznámka

Nemocnice nemusí být pouze místem operací, složitých zákroků a bílých pokojů s pacienty. V Nemocnici Třinec začal další díl projektu, který ve zdravotnických zařízeních nenajdete. Jde o takzvané Třinecké dny umění.

0:00
/
0:00

Na začátku byl zdevastovaný nemocniční park. Polorozpadlé lavičky, rozbité cesty. Když před několika lety začala jeho rekonstrukce, napadlo tehdejší vedení, že by nebylo špatné spojit výsadbu keřů a stromů také s uměním. Že by se v parku pěkně vyjímaly i sochy a plastiky. Tak vznikly Dny umění.

Vždy v květnu přijedou do nemocnice naši, slovenští a polští umělci. Po tři týdny tam tvoří a přímo na místě jim pod rukama rostou díla z kamene a dřeva. Umělci pracují takříkajíc za hubičku. Za byt a stravu. Odměnou jsou pro ně trvale vystavená díla.

Po prvním ročníku Dnů umění bylo v třinecké nemocniční Galerii v přírodě jedenáct soch a plastik. Tak trochu se v parku ztrácely. Teď už galerii nepřehlédnete. Vystavených děl je padesát pět a letos přibudou další. Něco takového nenajdete v areálu žádného zdravotnického zařízení a tak není divu, že je nemocnice Třinec zapsána v české knize rekordů jako nemocnice s největším počtem soch a plastik.

Tohle je však pouze třešnička na dortu. Prvoplánově o to vůbec nešlo. Nemocniční galerie slouží především pacientům. Když je pěkné počasí, je v parku plno. Takové posezení na lavičce, v přírodě mezi sochami, má něco do sebe. Člověk hned přijde na jiné myšlenky. Lékaři léčí pacientům fyzické problémy, Galerie v přírodě je balzám na duši. Něco jako léčba uměním. Právě o tohle spojení třinecké Dny umění usilují. Zatím se to daří náramně.

autor: Ivan Sekanina
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.