Nemocniční umění
Nemocnice nemusí být pouze místem operací, složitých zákroků a bílých pokojů s pacienty. V Nemocnici Třinec začal další díl projektu, který ve zdravotnických zařízeních nenajdete. Jde o takzvané Třinecké dny umění.
Na začátku byl zdevastovaný nemocniční park. Polorozpadlé lavičky, rozbité cesty. Když před několika lety začala jeho rekonstrukce, napadlo tehdejší vedení, že by nebylo špatné spojit výsadbu keřů a stromů také s uměním. Že by se v parku pěkně vyjímaly i sochy a plastiky. Tak vznikly Dny umění.
Vždy v květnu přijedou do nemocnice naši, slovenští a polští umělci. Po tři týdny tam tvoří a přímo na místě jim pod rukama rostou díla z kamene a dřeva. Umělci pracují takříkajíc za hubičku. Za byt a stravu. Odměnou jsou pro ně trvale vystavená díla.
Po prvním ročníku Dnů umění bylo v třinecké nemocniční Galerii v přírodě jedenáct soch a plastik. Tak trochu se v parku ztrácely. Teď už galerii nepřehlédnete. Vystavených děl je padesát pět a letos přibudou další. Něco takového nenajdete v areálu žádného zdravotnického zařízení a tak není divu, že je nemocnice Třinec zapsána v české knize rekordů jako nemocnice s největším počtem soch a plastik.
Tohle je však pouze třešnička na dortu. Prvoplánově o to vůbec nešlo. Nemocniční galerie slouží především pacientům. Když je pěkné počasí, je v parku plno. Takové posezení na lavičce, v přírodě mezi sochami, má něco do sebe. Člověk hned přijde na jiné myšlenky. Lékaři léčí pacientům fyzické problémy, Galerie v přírodě je balzám na duši. Něco jako léčba uměním. Právě o tohle spojení třinecké Dny umění usilují. Zatím se to daří náramně.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.