Není Čech jako Čech

Češi mají rádi pivo, Němci jsou na pořádek, Italové na pizzu. Američané mají pořádné sebevědomí. Co národ, to nějaká povrchní, místy i opodstatněná charakteristika. O tom, kým jsme my, Češi, jsem nejvíce slyšela z úst Čechů samotných. I když cizinci nám o nás z toho svého pohledu taky ledacos řeknou.

V souladu s obecným tvrzením "není Čech jako Čech" se odehrál i můj prázdninový příběh. Beskydy - asi jako každý z Ostravy - bezvýhradně miluji. A proto jsem na Ostravici na víkend pozvala i své přátele zpoza velké louže. Okouzlují je Češky, jak jsou krásné, samozřejmě rádi naše pivo, nechápou, když všichni o víkendech jezdíme na chaty, pracujeme často jen "od do" a jak moc si potrpíme na tituly. Taky prý po sobě hodně koukáme, jak vypadáme a taky okázale reagujeme na každou odlišnost v chování a oblečení jiných. Ale zase obdivují, jak se umíme mezi sebou přátelit a co všechno jsme pro opravdové kamarády schopni udělat. Zaráží je naše nepříliš pestrá a těžká kuchyně a slaná jídla, udivuje je náš sociální stát, ve kterém je o každého postaráno. A tak dále a tak dále.

Ale zpět k té příhodě. Jeli jsme na těch malých, moderních koloběžkách z koupaliště Sluníčko. Kdo to tam zná, ví, že je to obrovský hazard. Dařilo se nám bezchybně sjet až téměř dolů a pak to přišlo. Pád, pláč a skřípění štěrku. Z chaty hned blízko místa neštěstí vyšel starý pán s obrovskou starostí, zda se něco vážného nestalo. Pozval nás na zahradu a do naší desinfekce zapojil celou rodinu. Opravdu sotva chodil, ale jeho péče a ochota příbuzných byla až dojemná. Tak jsem byla hrdá a pyšná na náš lid.

Ale ouvej. Den nato odkoplo jedno z našich malých dětí míč do cizí zahrady. Spustilo zoufalý nářek a já jsem věděla, že bez míče odejít nemůžeme. Nikde nikdo, jen sousedé toho nedobytného pozemku. S pánem odvedle se ještě dalo komunikovat. Přemýšleli jsme, jak se do zahrady dostat, abychom neponičili plot. Jediné řešení bylo půjčit si od něj žebřík. Jenže - v chatě nebydlel sám. Takovou sprchu nevole a neochoty od nakvašeného obličeje paní domácí přes věty typu "co si to vlastně od ní dovolujeme požadovat" to jsem ještě nezažila. Svým přátelům jsem raději nepřekládala. Vlastně jsem ani nemusela. Hrdost byla tatam. Večer mě uklidnili poznámkou, že v Americe bychom dostali po vstupu na soukromý pozemek přinejmenším několik ostrých do zadku.

Tak to slyšíte, není Čech jako Čech a není Američan jako Američan. Což za určitých okolností je velmi příjemné zjištění.