Není co závidět

Zemědělcům není co závidět. Jejich život - to jsou permanentní obavy a stres. Bojí se sucha, protože bez vláhy nebude úroda. Když příliš prší, ze sklizně taky nic nebude. Jestliže úroda je a navíc třeba dobrá, nechce ji nikdo koupit a když - tak nejlépe "za babku". Nafta je pořád dražší, stroje taky, postřiky a další zemědělská chemie jakbysmet. Pracujete od rána do večera, o sobotách a nedělích, dovolenou většinou nemáte. A teď do toho přijdou škůdci.

Na česko-polské hranici v Osoblažském výběžku se přemnožili hraboši natolik, že je z toho kalamita. Představte si: jejich výskyt oproti běžnému roku je stonásobný! Byl jsem se podívat na poli jednoho farmáře. To není pole, to je místy řešeto nebo chcete-li cedník. Jedna nora vedle druhé. Hraboším potvůrkám zachutnala řepka a z úrody na padesáti hektarech příliš mnoho nebude. Otrávené granule nepomohly. Lasičky, draví ptáci a další predátoři jsou na hraboše taky krátcí. Hlodavců je prostě moc.

Hraboší invaze způsobí farmáři těžké ztráty. A kdo mu pomůže? Odpověď není těžká: Nikdo. Nějaký podpůrný fond neexistuje. S mimořádnou státní dotací se počítat nedá. Úlevy na daních za pole? Ani náhodou. Takhle kdyby úrodu zničilo chráněné zvíře, to by se s nějakou korunou dalo počítat. Ale kde najdete na Osoblažsku třeba tlupu medvědů... Tudíž si farmář a jeho rodina musejí pomoci sami, stres a obavy pokračují. Úroda řepky nebude, ale co když to nevyjde ani s pšenicí nebo ječmenem? Jak už jsem říkal: zemědělcům není co závidět.