Nepružnost úřadů

Lidé kolem mě se v poslední době dělí na dvě skupiny, jedni to už mají za sebou a druzí ještě bohužel ne. Nejde o nějakou životní zkoušku, či zkušenost. Jde o něco zdánlivě triviálnějšího - vyřízení nového řidičáku. Já už patřím k těm šťastným, kteří to za sebou mají - a zážitek je to tedy neobyčejný. Proškolena svými kamarádkami si na ten den beru dovolenou, a na úřadovnu vyrážím s minerálkou a tlustou knihou - na fronty a zástupy čekajících jsem připravena teoreticky byla, ale vidět to na vlastní oči je něco, na co se připravit nedá. Hypnotizujete tabuli a doufáte, že vaše pořadové číslo se už objeví. Marně. Od cíle mě dělí desítky čísel. Dostávám hlad, úřednice hlídkující na chodbě mě ale upozornila, že vyplněné formuláře nesmím vynést ven. Tak je jako chytrá horákyně balím do novin, v nedalekém stánku kupuji rohlík a rychle se vracím na místo činu. Chci si dát kávu, v automatu - bohužel je mimo provoz. Funguje jen ten o patro níž, ale co když zrovna blikne mé číslo? Riskuji a vyhrávám nad systémem - jen zdánlivě - když se po dvou hodinách dostávám na řadu a jsem hotova asi za dvě minuty - úřednice mi sděluje, že to samé martýrium budu muset absolvovat, když si pro nový řidičák zajdu. Podobně to zřejmě funguje všude - vyřizování nových řidičáků v Ostravě má však jednu specifiku - děje se to v neslavné budově Union banky, kde před časem zmizely úspory tisíců klientů, teď tam sídlí úřad a mizí tam naděje občanů na zrušení byrokracie v Česku.