Neštěstí nechodí po horách

26. leden 2006
Ranní poznámka , Ranní poznámka

Letošní zima si, přestože ještě zdaleka neskončila, už na pár let dopředu vybrala svou krutou daň. V arktických mrazech přišlo o život několik lidí. Byli to hlavně muži bez domova, kteří chtěli přečkat zimu v nejrůznějších přístřešcích. Byli to ale i mladí lidé, kteří přecenili své síly.

Lyžař, který se včera vrátil ze svahu Smrku, na svůj poslední sjezd zřejmě nikdy nezapomene. Jeho přítele smetl a zabil sněhový sesuv. Záchranáři ho pak našli pod třiceticentimetrovou vrstvou sněhu. Letěl pro něj vrtulník, hledal ho záchranářský pes, vyšla k němu horská služba. Smůlu měli v tom, že lyžovali v zakázaném pásmu.

V Beskydech by lavinu nikdo nečekal a horalé mluví o tom, že o lavinu ani nešlo, ale i takové věci se stávají. Záchranáři dobře vědí, proč lidem radí nescházet z vyznačených tras. Zakazovat ale nic nemůžou a na to lidé hřeší. Vypravit se na túru do nepřístupných míst, lyžovat na lidskou nohou neposkvrněném svahu, to jsou výzvy, kterým duše dobrodruha jen tak neodolá. Ale i dobrodružné povahy jsou zranitelné. Vzpomeňte si na skupinu osmi Čechů, kteří se začátkem roku vydali stanovat ve slovenských Roháčích. Sedm z nich pohřbila utržená masa sněhu. Jediný muž, který přežil, pak potvrdil, že horská služba o jejich výletu nevěděla. Nepovolila by ho.

Nepřísluší mi a ani nechci je soudit. Člověk v honbě za zážitky často potlačí pud sebezáchovy, tady se ale kromě touhy po dobrodružství projevuje i hloupá potřeba dokazovat si, že zákazy a příkazy platí jen pro všechny ostatní. Nám se přece nemůže nic stát.

autor: Gabriela Všolková
Spustit audio