Nevěřící díkůvzdání

Hned na úvod přiznávám, že jsem ateista. Nevěřím v Boha, nechodím do kostela ani neznám Otčenáš. Se čtyřmi křížky na zádech ale taky můžu přiznat, že v posledních pětadvaceti letech u mě v tomto směru došlo k určitému posunu. Papež Jan Pavel II. byl hlavou katolíků zvolen v době, kdy jsem navštěvoval gymnázium. Tehdy jsem byl fanatický ateista. Dnes jsem sice taky ateista, ale už nikoli zarytý. Věřím v nevysvětlitelné věci mezi nebem a zemí. V němém úžasu sleduji léčivou sílu lidské víry. To vše právě díky Svatému otci.

Po celá ta léta jsem ho v televizi sledoval při návštěvách nejrůznějších koutů světa, v novinách jsem se pak seznamoval s jeho myšlenkami a plány. Tento papež si mě jako neznaboha opravdu získal. Líbil se mi jeho duchovní entuziasmus. Vždy mě těšil pohled na jeho laskavou tvář. Oslovilo mě jeho charisma. A snad nejvíc mě fascinovala jeho tolerance k jiným náboženstvím. Nedělalo mu problém navštívit židovskou synagogu, muslimskou mešitu nebo buddhistickou pagodu. Tomu tedy říkám srdce na dlani!

Myslím, že tak jako mě, ovlivnil spoustu jiných nevěřících lidí. Těch, co sice nevěřili v žádného Boha, ale věřili Janu Pavlu II. Věřili v jeho dobrotu a opravdovost. Na rozdíl od jednoho nejmenovaného pána jsem o Svatém otci ani na chvíli nezapochyboval, že to myslí upřímně.