Neviditelná Jarča

Už loni jsem žasla nad pozicí tzv. delegátky. Letos se můj úžas místy měnil ve vztek. Má aktivní kolegyně se hned první den dožadovala informační schůzky. A co chcete? Ptala se Jarča podezřívavě, nakonec však na patrně neobvyklou žádost přikývla. Cestovní kancelář nabízela obvyklé výlety na Kornati a vodopády Krka. To byste nezaplatily, mávla Jarča rukou, je před sezónou, žádná konkurence. Jsou tady nějaké diskotéky? Chtěly vědět mladší ročníky? Tady? ušklíbla se Jarča. Dívky zaúpěly. Co chcete, vychutnala si je, vybraly jste si zájezd pro důchodce v blbém místě, v blbém čase. Mezi klienty cestovní kanceláře Boš se rozhostilo zaražené ticho. Přesto jsme ještě vyslovily žádost, zda by nám mohla zajistit vypůjčení kol. Dodnes netuším, co všechno podnikla a proč se to nepovedlo. Zapomněla jsem v autobusu, který jel dále na ostrov Murter, knihu, o níž jsem v žádném případě nechtěla přijít. Řešení se zdálo být jednoduché. Paní Jarča zatelefonuje své kolegyni na Murter. Ale ouha. V tu chvíli se Jarče nedařilo zprovoznit služební mobil, a ze svého osobního se jí evidentně telefonovat nechtělo. Musela jsem si tedy zatelefonovat sama. Po několika dnech nás nadšenou prosbou zaskočila naše cvičitelka v roli vyslankyně neviditelné delegátky Jarči. Holky, pravila, sbírejte lístky z autobusů, Jarča se dověděla, že jí to cestovka pak doma proplatí. Nevěřila jsem vlastním uším a přiznávám, že jsem reagovala poněkud popuzeně. Je však možné, že někteří lístky schovávali a při odjezdu do Česka předali slibně vypadající pytlíček. Delegátku jsme pak za celých třináct dní viděli jen jednou. Vydala se s námi do národního parku Paklenica. Ve Starém Gradu jsme se s přítelkyní od výpravy oddělily, máme za sebou léta horolezeckého výcviku, šly jsme rychleji a dál. Jen jsme si u Jarči ověřily, že poslední autobus jede v 7 večer. Nejel, jak mi pak na můj telefonický dotaz sdělila delegátka a vzápětí přidala pokyn, ať jí zatelefonuji, na její služební mobil, jak jsme situaci vyřešily. Jsme velké holky a v půvabném městečku mezi horami a mořem jsme se nebály. Zpátky jsme zkrátka jely ráno. Jestli žijeme, zjišťovala delegátka až nazítří po poledni. Pozoruhodný byl také odjezd domů. Od Jarči jsme nedostaly sebemenší informaci. Až na vyložený nátlak rozhodla, že máme k vile přijít v 17 hodin a dovíme se víc. My jsme tam byly, Jarča nikoliv. Mezitím totiž zjistila, že autobus přijede až za čtyři hodiny, takže nebylo kam spěchat. Když už jsme s taškami a batohy stály večer před vilou, vyšla Jarča na balkón zabalená v osušce a vyzvala nás, ať se někdo vydá na parkoviště vyhlížet autobus, protože to bude fakt blbé, když tam nikdo nebude čekat. Jo, děvčata, usmála se má přítelkyně psycholožka, o svou delegátku se musíte starat, když už jste si ji zaplatily. Škoda, že mi to neřekla hned první den, přesto doufám, že delegátka Jarča prožila v půvabném Petrčane příjemnou, nikým a ničím nerušenou dovolenou.