Nezapomenutelná dovolená

Mně jedna taková cesta, na kterou zaručeně nikdy nezapomenu, potkala před třemi lety. Začalo to nevinně. S kamarády ze studií jsme se domlouvali, že bychom mohli vyrazit do Rumunských hor. A proč to nevzít i do Bulharska, do hor a k moři. Konec konců Turecko už přeci taky není daleko. Snili jsme na kolejích nad mapou a upřímně řečeno, tenkrát jsem tomu ani nevěřila, že bychom skutečně mohli jet.

Když však na našem dvoře zaparkoval červený rozvrzaný renault traffic, rok výroby 1989 a v něm 7 našich nabalených kamarádů, sen se stal skutečností. Babička se jen stihla pokřižovat: S tím chcete dojet až do Turecka?

Dojeli jsme, a nejen to, my jsme i ve zdraví a bez nehody přijeli zpět. Urazili 10 000 kilometrů a zažili situace a pocity, které se jen těžko dají líčit starostlivým rodičům. Jako třeba když nám vysoko v Bulharských horách praskla hadička od chladiče a my ji neuměli opravit, tak jsme se posadili na zem vedle auta, začali pít víno a zpívat. Když už byla skoro tma, omotali jsme díru prezervativem a sjeli do údolí, kde nám závadu opravili. Nebo si vybavuji své zděšení, když mi v bohem zapomenuté krajině zůstala ve čtyři ráno v ruce řadící páka. Vybavuji si taky pobavený úsměv na tvářích bulharských celníků, kterým jsme zazpívali dvojhlasně To ta Heĺpa, aby nás už konečně pustili do své země. Nebo volání muezínů k modlitbě či strach, když jsme chtěli přespat v olivovém háji a toulaví psi začali štěkat a výt nepříjemně blízko.

Byla to opravdu bezstarostná jízda. Škoda, že už jsme o něco starší, o dost zaměstnanější a zodpovědnější. Nevím, jestli se ještě na podobně bláznivou cestu někdy vydám. Ale už teď vím, že až jednou za mnou přijde můj budoucí potomek, že chce dojet starým autem do Turecka (nebo někam jinam), pokřižuji se, ale s úsměvem ho vyprovodím. Ať má taky na co vzpomínat.