Nezapomenutelná jízda

Svého času mne překvapil článek v novinách o tom, že Češi jsou v Evropě v pořadí pátým národem milujícím pořádek a čistotu. Sám pro sebe jsem si v duchu říkal, že je to fajn a jistě jednou přijde doba, kdy na tom budeme ještě lépe. Jen do tohoto stavu prostě musíme dozrát. Mé původně optimistické iluze ovšem minulý týden kompletně zhatila cesta vlakem z Prahy do Ostravy.

Asi každý, kdo občas cestuje, to zná. Lidé se někdy chovají k veřejnému dopravnímu prostředku jako k věci na jedno použití. Proto jsem si tentokrát dal za úkol tak trochu si nás vyzkoušet a zjistit, jestli se i k nejnovějšímu výdobytku techniky zvaném Pendolino, budeme chovat stejně jako třeba k vlaku, kterým jezdíme denně.

Vše začalo slibně na nádraží v Praze-Holešovicích. Souprava vyjížděla ze stanice čerstvě uklizená, čistá, voňavá, nikde ani stopy po tom, že vlak má dnes za sebou už asi pátou otočku na trase mezi hlavním městem a moravskoslezkou metropolí. Stačila však hodina jízdy a vše změnilo.

Za Pardubicemi vyrážím na toaletu. Jaké bylo mé zděšení, když jsem objevil nespláchnutou mísu. Přece to nemůže udělat civilizovaný člověk? Ale může! Všiml jsem si totiž, že klozet přede mnou použila dobře vypadající brunetka. S kabelkou přes rameno opustila záchod poté, co jaksi zapomněla na splachovadlo. Další překvapení přišlo před Zábřehem na Moravě: jdu do jídelního vozu a ejhle! Mladík se sluchátky na uších má nohy na protější, novotou zářící sedačce - samozřejmě i s obuví. Uklidňuji se raději kávou a pohledem z okna. Doslova šok jsem zažil při druhé návštěvě vlakové toalety. V kabince je nesnesitelný zápach, všude se válí na kousky roztrhaný papír, kolem mísy je mokro, a tak úprkem opouštím hrůzostrašné místo a dávám si raději nohy křížem.

Konečně dojíždíme do cíle, stanice Ostrava Hlavní nádraží! Balím se a procházím mezi sedačkami k východu. A už to vidím: papírky od potravin se válí snad pod každým druhým sedadlem, na stolcích zůstaly pet lahve, uprostřed uličky je na podlaze přilepená megažvýkačka a . Dál už raději nic.

K čistotě a pořádkumilovnosti je většina z nás vedena snad odmalička. Jen někomu tahle cesta trvá možná celý život.