Nezapomenutelná setkání

25. listopad 2009
Ranní poznámka , Ranní poznámka

Každý den člověk někoho potkává. Na ulici, v obchodě, v práci, na koncertě... Některá setkání sami vyhledáváme, jiná se nám dějí mimoděk. Ale zdaleka ne každé setkání, ať už plánované či náhodné, nám utkví v paměti jako něco mimořádného, nezapomenutelného. Marina Feltlová několik takových setkání v poslední době zažila.

0:00
/
0:00

Setkání první - plánované. Šlo o literární večer českého undergroundu, který se uskutečnil v klubu Fiducia u příležitosti oslav dvaceti let od pádu totality. Několik básníků a prozaiků, mezi nimi např. Jan Balabán, Ivan Martin Jirous, Pavel Zajíček, Jaroslav Erik Frič či Jaromír Konečný, v sále nabitém až k prasknutí četlo ze svých knih. Bylo pro mě milým překvapením, kolik mladých lidí sedělo v publiku. Mnozí z nich ještě ani nebyli na světě, když Magor Jirous seděl v komunistickém vězení nebo když Pavel Zajíček trávil dlouhé roky v emigraci. Přesto naslouchali a rozuměli. Síla slova, hudby a společného prožitku byla nesmírně povznášející.

Setkání druhé - rovněž plánované - s Leo Žídkem - předsedou ostravské pobočky Konfederace politických vězňů. V roce 1952, když mu bylo dvacet, dostal osm let vězení za to, že plánoval emigraci. Část trestu si odsloužil v uranových dolech. Po propuštění směl pracovat jen v dělnických profesích. Přesto nezahořkl. Nelituje se. Naopak, je stále aktivní a o svých zkušenostech s totalitou chodí besedovat se studenty, aby to, co prožil, už se nikdy neopakovalo. Aby lidé nebyli lhostejní k tomu, co se kolem nich děje. Nesmírně si vážím lidí, jako je pan Žídek, za jejich skromnost a odvahu. Ač o tom nemluví, vykonali pro nás mnohem víc než ti, kteří se bijí do prsou a hlasitě se holedbají svými zásluhami.

A konečně setkání třetí - zcela náhodné. Venku pršelo jen se lilo a já celá promočená na poslední chvíli vběhla do tramvaje. V ruce jsem svírala jízdenku, která mi v dešti tak zvlhla, že se mi ji i přes četné pokusy nepodařilo vsunout do přístroje a označit. A co čert nechtěl, kontrola jízdenek. Marně jsem se snažila revizorovi vysvětlit, že jsem jízdenku skutečně chtěla označit, ale nešlo to. To by prý mohl říct každý. A tu se stalo něco nečekaného. V tramvaji se zdvihla vlna solidarity. Lidé začali na revizora pokřikovat, že mám pravdu, že jsou mi svědky a že za to skutečně nemůžu. Revizor to nakonec vzdal. Že to tedy pro tentokrát nechá být. Jízdenka mezitím oschla, takže už jsem ji mohla bez potíží označit a stát se tak plnohodnotným cestujícím. Ačkoli šlo o úplně banální situaci, vzpomněla jsem si na slova pana Žídka. Měl by radost, že se najdou lidé, kteří nejsou lhostejní . I když se jednalo jen o střet s revizorem, člověka to stejně potěší.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.