Nezvyklý případ

Říká se, že nejhorší pocit je, když pochováte vlastní dítě. Rodičům malého Sebastiana se to stalo. Zemřel po operaci ve Fakultní nemocnici v Ostravě-Porubě. Je ošidné pouštět se do komentování tak citlivého příběhu. Je jasné, že hněv, rozzuření, stesk a bezmocnost musel z příbuzných malého chlapce někam vytrysknout a směřoval na personál nemocnice. To je přirozené a pochopitelné. To, nad čím se chci pozastavit, je postoj českých vyšetřovacích orgánů. Ty by právě těmito emočními stavy zaslepeni být neměli, a i lékařku podezřelou z toho, že za smrt chlapce nese zodpovědnost, měli vyšetřovat s jediným cílem - najít pravdu. Soudce ale zjistil, že pravda zůstala za branami policejních úřadoven i státního zastupitelství, které má dohlížet nad spravedlivým vyšetřováním.

Klíčový dokument - znalecký posudek ani znaleckým posudkem nebyl. Měl dvě stránky. To, že se začne podezírat personál při smrti malého pacienta, je přirozené, to, co přirozené není, je to, že byla lékařka i při takových důkazech obviněna a vzápětí obžalována, případ se dostal před soud, Předchozí chyby musel napravit soudce a nakonec ta sama státní zástupkyně, pro kterou lékařka zpočátku byla zodpovědná za smrt chlapce, navrhla její zproštění. Řeknete si, dobře to dopadlo. Není tomu tak. Mladá žena si po těchto zkušenostech už bílý plášť v nemocnici oblékat nechce.

Říká se, že naděje umírá poslední. Možná se dočká i jiné satisfakce než morální. Poté, co soudce při rozsudku označil práci žalobkyně za naprosté selhání, chce právník lékařky žalovat stát za újmu. Jak to dopadne, je ve hvězdách, protože podobné případy v českém právním prostředí moc časté nejsou.