Noční válka

Mám kamaráda ze Slovenska, se kterým se každý rok v létě potkávám na jedné docela významné kulturní akci. Trvá celý týden a pro spřízněné jedince je opravdovým balzámem na duši. Však se na ni s Mirem, jak se onen Slovák jmenuje, vždycky moc těšíme. Ctíme dlouholeté tradice a pokaždé bydlíme na stejném internátě, samozřejmě na společném pokoji. Pokoje tam mají čtyři lůžka a právě v tom bývá drobný kámen úrazu.

Každý rok jsme s Mirem zvědaví, jaké vyfasujeme spolubydlící. Ne že bychom byli vybíraví nebo netolerantní, naopak, ale jde nám spíš o noční fáze našeho týdenního pobytu. Trocha spánku nikdy neuškodí, zvlášť když při nabitém programu trpíte jeho akutním nedostatkem. Pak je zřejmé, že i těch pár hodin se zavřenýma očima by si člověk rád užil. To ovšem nemůže, jestliže některý z jeho spolubydlících obludně chrápe. Kdo takového spolunocležníka někdy zažil, jistě ví, jaká jsou to muka. Jste utahaní, chce se vám spát, ale kvůli nežádoucím zvukovým výbojům nemůžete. Místo plánovaných pěti hodin tak zamhouříte oči sotva poloviční dobu. Den za dnem. Těžký nápor jak na tělesnou svěžest, tak hlavně na psychiku.

Miro už mi před mnoha lety odkryl netušený filozofický rozměr takového chrápání. Agresor, v tomto případě chrápající, se v pohodě vyspinká a ráno se probudí dorůžova. Jeho tvář je spokojená. Těší se do nového dne. Postižení, čili Miro a já, v pohodě rozhodně nejsme. V průběhu každé noci se nám dostává něčeho, o co jsme rozhodně nestáli. Naše tváře s výraznými kruhy pod očima spokojenost rozhodně nevyzařují. Nesoulad mezi rozpoložením "vysílajících" agresorů a "přijímajících" postižených je zřejmý. Takže před každoročním příjezdem na místo určení se s Mirem cítíme jako při ruletě. Připojí se k nám spojenci nebo agresoři? Někdy to vyjde, jindy ne.

Loni mě čekala hned dvě překvapení. Jak už to tak bývá, jedno příjemné a druhé šokující. Pozitivní bylo, že zbývající dva kumpáni byli tolik vítaní spojenci. Během noci ani nešpitli. Pohoda se ale nekonala. Můj kamarád Miro totiž docela zákeřně změnil barvu dresu. Během roku, co jsme se neviděli, se z postiženého stal agresor. Míru mého překvapení Miro netuší. Dost možná ani netuší, že chrápe, protože v Bratislavě bydlí sám a vlastně mu to nemá kdo říct. Jsem zvědav, kdy řady agresorů rozšířím i já. A mimochodem, s Mirem budu na stejném internátním pokoji bydlet i letos. Je to přece kamarád.