Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – březen 2023

První album vydal těsně před čtyřicítkou. Nazval ho Farka, tedy Osel, jak zněla jeho přezdívka a nic netušíc s ním spoustě lidem na světě změnil život. Dosavadní vnímání africké hudby se s malijským kytaristou Ali Farka Tourém totiž dostalo do úrovně šoku, jakých se západnímu publiku dosud dostávalo pouze od rockových kytarových čarostřelců.

Touré nejenže hrál způsobem, jaký dosud málokdo slyšel, svými pouštním suchem praskajícími skladbami především postavil most mezi západní Afrikou a blues z Mississippské delty. V severomalijském regionu Timbuktu celý život farmařil a přestože hudbu miloval, bral ji za vedlejšák. Přemluvit ho k turné nebo natáčení byl často nadlidský úkol a nebýt Tourého přátelství s britským producentem Nickem Goldem z labelu World Circuit, který za ním bez řečí na farmu přijížděl s mobilním nahrávacím studiem, kdo ví, jestli bychom se od Tourého tolika výjimečných alba vůbec dočkali. Nebylo jich, pravda, hodně, zato s úplně každým posluchači stoupali do nebe.

Kytaru z ruky ve chvílích volna prý nedal, rád s ní relaxoval, a aniž by si to uvědomoval, často ze sebe sypal skladby, ze kterých na jeho okolí šly mrákoty. Většina z nich vyšuměla hned po odehrání, což Goldovi přišlo jako svatokrádež, takže je, co to šlo, zaznamenával. Pro strýčka Příhodu, jak rád říkal.

V roce 2022 Gold poprvé na svém labelu otevřel náruč přítelově synovi: Vieux Farka Touré se totiž po dlouhém hledání poprvé přiznal k otcově vlivu, což dosud tvrdošíjně odmítal, a v duchu jeho pouštního blues natočil akustické album Les Racines. Společně pak zapátrali a vybrali devět dosud nikdy nevydaných Tourého skladeb, natočených Goldem na cestách nebo během studiových jamování. Album Voyageur by mohlo klidně vyjít v době, kdy ještě žil. Natolik je fantastické a nelze na něho ani náhodou vztáhnou měřítka posmrtných dolování archívů. 

Na albu dali oba producenti také prostor pro duety s malijskou zpěvačkou Oumou Sangaré, o které Touré od začátku Goldovi tvrdil, že pokud chce slyšet autentickou hudbu z kraje Wasulu, nemůže ji minout. Na albu Oumou se svým mentorem zpívá tři skladby a v poznámkách na obalu se vyznává z celoživotního obdivu k němu.

Kolik by se toho mohlo pokazit na těsném spojení umělecky ambiciózního skotského písničkáře se švédskou indie popovou zpěvačkou? Spousta, samozřejmě. Přesto James Yorskton s Ninou Persson ze skupiny The Cardigans natočili album The Great White Sea Eagle metaforicky přelepené poznámkou: Pozoruhodné, prostě pozoruhodné. Neokázalé intimní chvalozpěvy na lásku, přírodu, krásu každodennosti, rodinu nebo smrt přítele na něm sloučili se základní lidskou touhou sdílet své rozpoložení s jinými. Bezelstně, s čistým úmyslem a tím pádem uvěřitelně, jak slyšíme. Bez stínu falešného přesvědčování, že po společném vylévání srdce už léta snili. Nic takového. Neznali se a míru jejich dosavadního vztahu definovalo pouze vědomí, že oba nosí vlněné čepice.

„Když se mě zeptali, jestli si chci zazpívat s Jamesem, řekla jsem ano, protože jsem si myslela, že jde o Blunta. Jamesovou tvorbu jsem předtím neposlouchala, ale hned se mě zalíbila, což se o té Bluntově říct nedá,“ uvedla věci na pravou míru Nina. O to víc překvapuje, jak se na sebe s Yorsktonem v milostné skladbě The Harmony emotivně napojili.

James Yorkston pochází z východní oblasti East Neuk ležící v hrabství Fife a na britské folkové scéně je považován za utajený poklad. Spolupracoval s Johnem Martynem i Martinem Carthym a velký respekt si vysloužil také jako spisovatel a s alby natočenými s jazzovým kontrabasistou Jonem Thornem a indickým zpěvákem a hráčem na sarangi Suhailem Yusufem Khanem. Tvůrčí přetlak vypouští Yorkston hlavně vydáváním vlastních alb a na tom předloňském – The Wide, Wide River – svěřil doprovod švédskému The Second Hand Orchestra vedeném Karlem-Jonasen Winqvistem. Má s ním ty nejlepší zkušenosti, a protože skladby tentokrát namísto s kytarou skládal s klavírem, rozhodl se ve studiu pracovat jinak a orchestr spolu s Ninou vtáhli do hry coby autora aranží. Jeho členové s výjimkou Winqvista skladby předtím nikdy neslyšeli a k doprovodu se přidávali instinktivně, tak jak je vnímali, což jim dodalo půvabně odlehčenou atmosféru.

To si takhle nedávno sedli dva Belgičané do hospody a po pár pivech se rozhodli vydat se na cestu kolem světa. Sice ne na osmdesát dnů, jako Phileas Fogg z románu Julese Verna, za to stejně zeměpisně rozmáchle. V každé navštívené zemi osloví nějakého muzikanta, zahrají si s ním, vše natočí a po návratu domů ze zážitků poskládají album. Propracovaný plán však zhatil covid a tak se akordeonista Didier Laloy s houslistou Damienem Chiericim museli spolehnout na svou fantazii, literaturu, filmy a příběhy z belgické námořní tradice a nakonec vycestovali tam, kam to dříve nebylo ani možné a zažili věci, o kterých se jim ani nesnilo. Prošli se po bretaňských ostrovech děsící námořníky, v newyorské čtvrti Greenwich Village s písničkářkou Verou Sola zavzpomínali na zlaté folkové časy, v kanadských Skalistých horách znovu prožili zlatou horečku, na karibské pláži potkali bond girl Honey Rider a na ostrově Réunion se pokusili rozluštit tajemný kryptogram piráta Oliviera Levasseura. Na závěr se zastavili na Lofotských ostrovech u norského pobřeží a představovali si, jak v tamním obřím mořském víru mizí ponorka Nautilus kapitána Nema. Album Maelstrom jim pomáhali natáčet bubeník Olivier Cox s klávesistou Quentinem Nguyenem a dobrodružnou cestou kolem světa vám opravdu nahradí.