Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – červenec 2021

„Pamatuj si, že andělé mohou létat jenom proto, že se berou na lehkou váhu,“ říkala proslulé kanadské houslistce Lili Haydn její matka, slavná stand-up komička židovského původu Lotus Weinstock. Ve svém bytě pořádala opulentní večírky pro uměleckou smetánku, a když jednou do dveří vstoupili Robert Plant s Jimmy Pagem a potají poslouchali, jak ve svém pokoji Lili cvičí na housle, okamžitě se do ní zamilovali. Odjela s nimi velké turné a z úspěšné skladatelky filmových soundtracků se stala rocková houslistka, která následně doprovázela Herbie Hancocka, Rogera Waterse nebo George Clintona.

Loni prodělala Lili těžký covid, kdy prý sotva dýchala. A proto se po šestileté přestávce rozhodla k vydání alba nejen z úlevy z odchodu Trumpa, ale i jako vděk za to, že přežila. O skladbě More Love pak uvedla: „Věřím, že neexistuje problém, na který by láska a porozumění neměly odpověď.“

Některé skladby přijdou jako blesk z čistého nebe a s takovou emotivní silou, že před ní i sochy ztichnou. Americká písničkářka Amy Speace nové album There Used To Be Horses Here natočila uprostřed pandemie, kdy se jí narodil syn, a současně Amy zemřel otec. Není smutné, zní spíš očistně a blahodárně, k čemuž přispěla i skvělá kapela The Orphan Brigade.

Beninská zpěvačka Angelique Kidjo se vydání nového alba Mother Nature rozhodla doplnit krátkým dokumentárním filmem, v němž s francouzským režisérem Yannem Arthusem-Bertrandem vyzývají k ochraně planety. „V Africe se klimatické změny dotýkají hlavně dětí, které v budoucnu za ničení přírody zaplatí nejvyšší cenu,“ tvrdí čtyřnásobná držitelka Grammy.

Na album přizvala spoustu hostů, a přestože je zaměřené na mladou afrobeatsovou generaci, z obvyklých kritik společnosti neubírá. Nepřestává být ani hrdou Afričankou a ve skladbě Africa, One Of A Kind se k ní přidává malijská legenda Salif Keita a mladý zpěvák Mr Eazi z Nigérie.

Angelique Kidjo nemohla samozřejmě chybět u toho, když se malijská zpěvačka Fatoumata Diawara během covidového lockdownu rozhodla natočit skladbu Ambé. „Měla jsem strach a první co jsem udělala, že jsem se rozplakala, protože to se pak vždycky cítím lépe. Pak jsem dostala nápad napsat píseň, která by nám všem připomněla, že bez ohledu na to, jakou máme barvu kůže, ze které země pocházíme, jestli jme bohatí nebo chudí, lékař nebo bezdomovec, jsme si pořád jako lidé všichni rovni,“ řekla Fatoumata a ve zpěvu se k ní přidaly Dianne Reeves, China Moses, Inna Modja, Somi, Mayra Andrade nebo Thandiswa Mazwai.  

Jestliže album Nuba Nova v aktuální hudební nabídce zapadne, potvrdí se, že nespravedlnost opravdu vládne světem. A protože jeden nikdy neví, předběhněme takovou eventualitu nastolením snad přesvědčivých důvodů, proč mu věnovat pozornost.

Nejprve sázka na jistotu: elektrorocker Mehdi Haddab s nabroušenou loutnou oud a jeho neoposlouchatelná, zeppelínovsky naladěná kapela Speed Caravan. Původem Alžířan s berberskými kořeny, takže celoživotně respektující legendárního alžírského zpěváka Hamdi Benaniho, přezdívaného Bílý anděl, protože vystupoval zásadně v bílém obleku a s bílými houslemi položenými na klíně. Až do loňského září, kdy v sedmasedmdesáti letech podlehl covidu, mu náležel titul mistra andaluské hudby, pocházející ze středověké muslimské říše Al-Andaluz, rozkládající na území dnešního Španělska.

V Alžírsku, kam se od 17. století dostávala s emigranty, se ji říká malouf a její ústřední stavební kámen tvoří do pevných pravidel usazená hudební forma nazývaná nuba. Proto název alba Nuba Nova. Malouf na něm zní totiž opravdu hodně nově a puristům dokonce absolutně nepřirozeně.

Zřejmě mají krátkou paměť nebo ze své glorifikace Benaniho vytěsnili okamžiky, kdy od 60. let reformoval andaluskou hudbu zařazením elektrických kytary, kláves nebo bicích a minulost ve vlastních skladbách konfrontoval s moderní poezií. Mehddi je po vzájemné dohodě překódoval do elektrorocku a pamětníci koncertů vzpomínají, jak si na podiu vzájemně projevovali úctu; jinými slovy, Speed Caravan částečně ubral z divokosti a mistr elektrifikovaného loutnistu vyzýval ke společným sólům.

„Pozdravme velkého Hamdiho Benaniho a važme si jeho ochoty podílet se na kacířské modernizaci andaluské hudby,“ zakřičel Mehdi do davu během koncertu v alžírském městě Annaba, odkud zpěvák pocházel a kde ji poprvé s klidem nechal rozbušit elektrorockem.

Nesledujete-li autory filmových soundtracků, jméno Wasise Diopa vám asi nic neřekne, a když naopak ano, třeba vám uniklo, jak respektovaným je zpěvákem, ačkoliv poslední album vydal Senegalec před třinácti lety. Mezitím se naplno v Paříži věnoval skládání hudby k filmům převážně afrických režisérů a natáčení vlastních společensko-kritických dokumentů. Tím se vysvětluje až soundtrackový zvuk Diopovy novinky De la glace dans la gazelle, kdy se, pokud jde o jeho šansonový hlas, vší silou se snažíme nemyslet na Leonarda Cohena, ale nejde to. Berte to přitom jako poctu, nikoliv za přirovnávací zkratku.

Za bratra měl Wasis slavného režiséra Djibrila Diopa Mambétyho (zemřel v roce 1998) a je otcem Mati Diop, první černošské autorky historie, která s filmem Atlantics vyhrála v roce 2019 cenu Grand Prix na festivalu v Cannes a získala i nominaci na Oscara. Otec s dcerou mají napilno a tak si umělecké setkání během natáčení videoklipu ke skladbě Voyage à Paris užili. Impresionisticky, jak jinak. On hlavně v alegorickém textu o městě romantické lásky a afrických uprchlících, prodávajících po ulicích suvenýry Eiffelovky.  

Nezvyklý název alba Diop vysvětlil: má jít o metaforické nastínění dialogu o budoucnosti světa, kdy gazela představuje Afriku, která se v ledovém Západu rozpouští. Jinými slovy má na mysli africké migranty, končící v chladu pod pařížskými mosty. Proto se rozhodl poprvé zpívat výhradně ve francouzštině, se sázkou na to, že jeho přemítání porozumí i v dalších západoafrických zemích, kde se mluví francouzsky. Diop zpívá o pandemii, králi Sunjatu Keitovi, zakladateli středověké říše Mali, průkopnickém francouzském antropologovi a dokumentaristovi Jeanu Rouchem a ve skladbě La Rose Noire připomíná, že když se v roce 1989 na Champs-Élysées mohutně slavilo dvousté výročí Francouzské revoluce, do bubnu sabar tu hlasitě bušil také legendární senegalský mistr Doudou N'Diaye Rose.