Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – červenec 2023

Tak co, setká se už konečně irský producent Jacknife Lee osobně s malijskou zpěvačkou Rokií Koné, kterou z tohoto pořadu velmi dobře znáte? Už je na čase, řeknete si, zvlášť po takovém úspěchu s loňským albem Bamanan a poslechu zcela nové skladby Fanga, ohlašující zpěvaččino první evropské turné. Na vysvětlenou: při jejich natáčení se oba nacházeli na jiných kontinentech a i ke kontaktu zpěvačky s producentem na dálku došlo vlastně náhodou. Manažerka Valérie Malot předala Leemu skici skladeb Rokie a ten je k jejímu překvapení proměnil ve skvělé album, aniž by k tomu zpěvačku potřeboval. Víme o ní, že nepatří do kasty griotů, přesto se jejich eposy a moudrostí nechává inspirovat. Třeba tou, že každý život na zemi má svůj smysl a každé zvíře, slonem počínaje a mravencem konče má svou vlastní sílu neboli fangu.

Existuje iluze, že izraelská hudba spadla z nebe. Ty co si to myslí nechápejme špatně, v roce 1948 se v novém státu Izrael opravdu ve spoustě věcí začínalo od nuly. Navzdory tomu, to na palestinském území a uprostřed arabského světa, zrovna v hudbě ale vlastně ani nebylo možné. Vždyť se zrodila z ohromné přistěhovalecké vlny. Za příklad nám může sloužit izraelský rocker Dudu Tassa. Ač Židé, jeho dědeček a strýc Saleh a Daoud al-Kuwaity se narodili v Kuvajtu a celý život žili v Iráku. Po nucené emigraci do Izraele upadli v zapomnění a než pro sebe jejich hudbu Dudu objevil a převedl ji do rockové řeči, málokdo tušil, že se v Bagdádu řadili k nejvýznamnějším skladatelům a hudebníků arabského světa 20. století. Izraelská hudba je navíc s vlivy sousedních zemí propojená a dává ji to perspektivu se k nim kdykoliv ještě těsněji přitáhnout.

„Album Jarak Qaribak považuji za milostný dopis arabské hudbě,“ řekl před vydáním Dudu Tassa a vše podtrhl názvem vycházející z arabského přísloví, že je lepší mít blízkého souseda než vzdáleného příbuzného. Lépe řečeno, tvůj soused je tvůj přítel. Sbírku převážně starších arabských skladeb zpívají zpěváci z Blízkého východu a Maghrebu a jejich původní vyznění kytarou a syntezátory zatraktivnil spolutvůrce alba Jonny Greenwood ze skupiny Radiohead. Prý s představou, jak by si počínali Kraftwerk, pokud by žili v 70. letech v Káhiře.

Neobjevil se na něm náhodou: za manželku má izraelskou výtvarnici Sharonu Katan, jejíž rodina pochází z Egypta. Izrael není zas tak velká, takže bylo jen otázkou času, než na sebe s Dudou Tassa narazí. Nejprve si spolu zahráli a pak ho vzal Greenwood s kapelou na turné s Radiohead. Na albu se oba vyhýbají politice a komentářům k disharmonickému arabsko-izraelskému soužití. Namísto toho prý onen milostný dopis vložili do láhve, hodili do moře a čekají, kdo ji vyloví a do té hudby se zamiluje. Uprostřed toho, co se na Blízkém východu zrovna odehrává, u nich možná myslíte na alibismus, ale ne vždycky je nutné zatínat pěsti. 

Kdyby akordeonistka Tuulikki Bartosik jen věděla, jak ji rozumíme, když vzpomíná na dobu, kdy Estonsko okupoval Sovětský svaz. „Jako dítě si pamatuji, že jsem žila s pocitem, jestli vědí, co si o nich opravdu myslíme. Proto mám radost, že dnes mohu své album Playscapes považovat za svobodný prostor, kde hraji, co chci.“  Jedná se o mozaiku zvukových vzpomínek na místa, kde bydlela, koncertovala nebo navštívila. Nepřestává čerpat z estonských tradic, studia na švédské konzervatoři a cestování její hudbě ovšem dodaly globální rozměr s příklonem k neoklasicismu, minimalismu a nově také nasměrovaly k rytmické dráždivosti experimentální taneční elektroniky. Akordeon s volnými basy napojila na efektové krabičky, častěji do rukou bere estonskou citeru kannel a zpívá. Nádherné, mnohovrstevnaté album má jedinečnou vlastnost: dokáže nás doslova teleportovat kamkoliv.