Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – duben 2021

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Hudebník, zpěvák, ilustrační foto

Pořad Hudba ze zapadlých vesnic vám každý měsíc přináší novinky ze scény world music a folku. V dubnovém vydání uslyšíte okcitánskou vokální skupinu San Salvador, belgický jazz-rockový kvartet Echoes of Zoo, malijského hráče na koru Ballake Sissoko, bretonského zpěváka Deneze Prigenta nebo italskou šestici Lalala Napoli.

Všem, kdo během jejího vystoupení nemohli ze samého šoku zavřít pusu, se dává na vědomí, že vokální skupina San Salvador z okcitánské vesničky Corrèze vydala debutové album La Grande Folie. Překlad názvu není potřeba komentovat, vyjadřuje vše: Velké šílenství.

Bez zvířat by žádný člověk vůbec neexistoval, ale víte o tom, že zvířata dokážou mluvit? Ale zatímco v minulosti jsme jim naslouchali, dnes už to neděláme? Prohlášení belgického kvartetu Echoes of Zoo na debutovém epíčku First Provocations předloni opravdu nepostrádalo nádech provokace, zvlášť když jsme tušili, že vlastně posloucháme pokus saxofonisty Nathana Daemse, přeložit zvířecí řeč do hudby, což je prý podle něho psychedelická jazzrocková fúze s punkovým postojem, zahrnující složité západoafrické rytmy, Balkán a obdiv k americké skupině Rage Against The Machine.

„Pocházím z bohaté a privilegované rodiny, a když jsem ji poprvé slyšel, otevřela mně oči. Dozvěděl jsem se, že svět může být pořádný politický hardcore. Že mnoho lidí je pořádně a oprávněně naštvaných,“ vysvětlil Nathan příklon k vyhlášeným rockovým rebelům.

A protože na rozdíl od nich Echoes of Zoo hrají výhradně instrumentální hudbu, přemýšlel jak nejvýstižněji projevit soucit se společenskými outsidery a přišel na to, že by ho mohl zabalit do symboliky v klecích uvězněných zvířat. Když se totiž okolo sebe prý pořádně rozhlédneme, náš život se mnohdy od zvířat v zoologických zahradách moc neliší. Album Breakout je tudíž óda na rovnost, svobodu a práva zvířat, za kterými si ale klidně dokážeme představit lidi.

Představte si, že se vyhýbáte domovu, aby vám džihádisté nezničili drahocennou koru, pak odletíte do Spojených států koncertovat a na letišti vám ji celníci vrátí rozebranou na kusy, to znamená naprosto zničenou a vám zbydou jen oči pro pláč. Aby toho nebylo málo, zbytky nástroje s unikátním laděním přelepí upozorněním: Kvalitní zabezpečení šetří váš čas. To prostě nevymyslíte.

Jeden z největších žijících mistrovských hráčů Ballake Sissoko pochází z váženého griotského rodu, jehož jméno se v Mali vyslovuje už několik století s obrovskou úctou. Ve světě proslul s triem 3MA, po boku italského skladatele Ludovica Einaudiho nebo francouzského violoncellisty Vincenta Segala.

Nové, dva roky natáčené album nazval Djourou, což v bambarštině znamená struna a pro Sissoka představovala pomyslnou spojnici pro pozvání mnoha výjimečných hostů: Salif Keita, francouzská zpěvačka Camille ze skupiny Nouvelle Vague, italský písničkář Piers Faccini nebo raper Oxmo Puccino. A na důkaz, jak hodně si váží umění jedné z mála ženských hráček na koru Sony Jobarteh z Gambie, natočil s ní krásnou meditativní skladbu Djourou.

Bretonský zpěvák a skladatel Denez Prigent dokáže ohromit a dojmout na tisíc způsobů. Nikdy přitom neubírá z originality a nikdy tím pádem nepřichází o naši pozornost. Ať už třeba předem vylučujete, že by vás bretonská lidová hudba nabuzená elektronikou mohla dostat do kolen. Viděno zpětně, stejně se našlo dost těch, kteří se přiznali, že jedině z toho důvodu poprvé v životě uslyšeli o rytmickém vokálním stylu kan ha diskan a pochmurných baladách gwerz, v obou případech oslňujících pokladech bretonské hudební tradice.

Na novém albu Stur an Avel (Le Gouvernail du Vent) k nim přidejme bagad: mohutně a majestátně znějící orchestr složený z dudáků, bubenické baterie a hráčů na hoboji příbuzný bombard. Úvodní skladbu En Avel a-benn, věnovanou všem utlačovaným národům, což byli v minulosti i Bretonci, s Prigentem natočil jeden z nejslavnějších – bagad Kevrenn Alre.

Denez Prigent toho pro popularizaci bretonské lidové hudby udělal víc než dost. Stačilo přitom málo: v mládí objevit elektronickou taneční hudbu a přijít na to, že má hodně společného s tradičními rytmy. Celosvětově gwerz proslavil se zpěvačkou Lisou Gerrard v oscarovém filmu Black Hawk Down a spoluprací s bretonským skladatelem Yannem Tiersenem, který se na Prigentově novém albu rovněž podílel. A s klavírem přispěl i do skladby Waltz of Life, ve které raper Oxmo Pucciono se zpěvačkou Aziliz Manrow staví lásku do středu všeho lidského konání bez ohledu na chvíle, kdy vám život připomíná kamenitou cestu lemovanou samým trápením.

Lalala Napoli, jméno jak vystřižené z příručky o naprosto špatném názvu pro kapelu. Jakoukoliv, nebo ne, na ty dětské asi pasuje. Znáte to, jak vám doma prcek dokola křičí lalalalala, a vás to stejně rozněžní. Lalala z Neapole vám také může evokovat chlapíka s akordeonem, okolo něhož sedí dav turistů držící se okolo ramen a protože nerozumí italsky, namísto slov huláká lalalalala.

Velký omyl: u téhle kapely sice také křičíte, ale o pomoc. Šestice Italů vedená zpěvákem a akordeonistou Françoisem Castiello, bývalým členem francouzské romské úderky Bratsch, totiž už před lety vynesla na stůl taneční karty, které přebít dá dost práce. Lalala Napoli drží v rukách opravdu silné trumfy: tranzovní tanec tarantella, vášnivé neapolské písně a pestrou středomořskou kulturu provázanou s historií přístavu, sahající do antického Řecka.

Skupina Lalala Napoli hodně připomíná Vesuv, na něhož koukáte z Neapole: proto se její hudbě přezdívá tanec na sopce. Chvíli jenom doutná, aby nečekaně vybuchla, a pak už nevíte co s nohama. Jako při poslechu nového alba Cavalluccio.

Spustit audio

Související