Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – duben 2023

O americkém bluesovém kytaristovi Ericu Bibbovi platí, co říkal Václav Hrabě: struny jeho kytary vyzvání jako ty největší kostelní zvony a dokážou zahřát myšlenku. Zpráva o jeho novém albu Ridin' reflektující systémový rasismus a afro-americkou historii se nedá vtisknout do několika řádků. Stejně tak život syna folkaře Leona Bibba, stojícího kdysi po boku Dr. Martina Luthera Kinga. Takže se k němu brzy vrátíme. Zatím si pustíme skladbu o vlaku svobody zastavující v Memphisu, Rosewoodu, Mississippi a městu Selma, odkud se v roce 1965 vydali na pochod do Montgomery stovky černošských aktivistů protestující proti rasismu a diskriminaci.

Se zpěvy qawwali zamýšlel ve 12. století jejich tvůrce, mystický súfijský básník a hudebník Amir Khusrau splynutí s bohem skrze extatické hudební vytržení. Ve 20. století qawwali z Pákistánu přenesl na globální hudební scénu zpěvák Nusrat Fateh Ali Khan a ke vzteku tradicionalistů náboženský obřad propojil s elektronikou a usadil do bollywoodských filmů. Na Nusrata se od jeho smrti v roce 1997 odvolávají všichni, kteří se odvážili jít s qawwali ještě dál. Dokonce i zpěváci mimo kastu qawwalistů. Nejnověji trojice Orchestral Qawwali umělecky odvážně slučující perskou mystickou poezii a hypnotické rytmy se symfonickým orchestrem. Britská zpěvačka tamilského původu Abi Sampa s klavíristou Rushilem a hráčem na tabla Amritem Dhufferem navíc, jakoby tím všem kritikům chtěli dopředu zavřít ústa, svou koncepci postavili na skladbách takřka nedotknutelného Nusrata. Debutové album Orchestral Qawwali letos naživo a s obrovským úspěchem odehráli na festivalu Celtic Connection a v Glasgow. Zařadili na něj také skladbu Wohi Khuda Hai s verši pákistánského básníka Muzzafara Warsiho, který zemřel v roce 2011. Natáčelo se ve slavném studiu Abbey Road a do čela žemského smyččovému orchestru se posadila proslulá britská cellistka Lydia Alonso.

Kolektiv zpěvaček Mamas du Congo z Konga-Brazzaville vedený raperkou Gladys Samba je zpět s epíčkem Kikento (Síla ženy). A s ním znovu francouzský elektroproducent Rrobin, stojící za zvukově jemnější a rytmicky vláčnější feministickou odpovědí na mužský tranz konžských kapel Konono N.1 nebo Kasai Allstars. Nezměnila se ani snaha kolektivu vzdělávat, strhávat k akci za ženskou nezávislost a emancipaci a přenášet kulturní dědictví na mladou generaci. I s poučením, aby se vyvarovala ostudností typu ženské obřízky vedoucí k neplodnosti. Skladba Sala Sala neboli Práce má sice osvětový text o tom, že bez práce nejsou koláče, a za nezaměstnanost prý nemohou čarodějnice, ale obyčejná lenost. Než si za ním ale představíte nějakou agitku, poslechněte si ji a zatančete si na alternativní vizi Afriky, ve které mají ženy sílu a možnost změnit svůj osud.

Kulturní apropriace neboli přivlastňování nepatří mezi dobré vizitky tvůrců chodící do globální hudební banky jako do krámu. Bez optání si odsud berou melodické linky a rytmické vzorce, často bez tušení o jejich původu a roli, kterou v daných kulturách sehrávají, takže tím některé náboženské a rituální symboly necitlivě zneucťují. Alžírsko-francouzský kolektiv Acid Arab takové nařčení předchází důsledným uváděním zdrojů a na novém albu Trois i přizváním zpěváků, reprezentující hudební styly Středomoří. Tanec dabke z Levanty, gasbu z Alžírska nebo rai z přístavu Oran propojují s elektrobeaty a když ze záhrobí vyvolávají Rachida Tahu, vezmou zavděk i tvrdým detroitským technem. Podporu citlivému přístupu Acid Arab k tradicím vyjádřil i elektro-folkový trubadúr z Anatolie Cem Yildiz skladbou Döne Döne inspirovanou rytmy mystického rituálu cem šíitských Alevitů z Turecka.

Na své pouti za hudbou sefardských Židů se španělská zpěvačka Mara Aranda po Maroku a Turecku napotřetí zastavila v řecké Soluni, městě kdysi přezdívaném Jeruzalém Balkánu. V 19. století totiž polovinu obyvatelstva tvořili Židé, jejich předky kastilská královna Isabela v roce 1492 vyhnala ze země. Jednalo snad o jediné město sefardské diaspory, které v sobotu o šabatu zavíralo přístav a většinu podniků. Odkaz židovské komunity zanechal ve městě dodnes hlubokou stopu, ačkoliv její převážnou část kompletně zdecimovaly války a holocaust. Dnes v Soluni žije necelá tisícovka sefardských rodin, nicméně zápal s jakým se hlásí ke svému hudebnímu dědictví, zpěvačce umožnil nalézt repertoár zpívaný v jazyku Ladino a historické příběhy, o kterých se prakticky neví.

Album Sefarad en el corazón de Grecia znovu představuje nejen hudební zážitek. Odborníky sepsaný booklet obsahuje podrobný popis historie a kulturních tradic v Řecku a na ostrově Rhodos usazených Sefardů.  Legendy o klíčích z Toleda, po staletí uchovávaných Sefardy od chvíle, kdy za sebou v bývalé vlasti naposled zavřeli dveře s pocitem, že se sem ještě někdy vrátí, se navíc začaly v roce 2015 naplňovat. Španělská vláda vydala zákon, umožňující potomkům židovských Sefardů přinuceným k emigraci získat státní občanství, aniž by se museli jako dosud vzdát toho stávajícího. Privilegium dvojího občanství má být ze strany Španělska jedním ze způsobu nápravy historické křivdy.