Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – květen 2022

Módní obliba anatolského psychedelického popu ze 70. let ještě zaplaťpánbůh nedosáhla stavu, kdy bude svou masovostí spíš odrazovat než přitahovat. Skupin opájejících se tureckým retrem sice přibývá a populární nizozemští Altın Gün se dokonce dočkali nominace na Grammy, zatím ale můžeme být v klidu: skoro každá se dá poslouchat jako druh originálu, ačkoliv všechny čerpají ze stejného zdroje a nezáleží na tom, odkud pocházejí. Şatellites třeba žijí v Tel Avivu a do anatolského popu blahé paměti na debutovém albu vkládají blízkovýchodní melodie, vlivy izraelského klubového podhoubí a záměr vyprávět nám o svém utrpení, abychom byli smutní s nimi, ale pokud se prý víc sblížíme, společně budeme nakonec šťastní.

Životní příběh malijské zpěvačky Rokie Koné připomíná tak trochu pohádku o Růži z Bamaka, jak se ji ostatně přezdívá, která se polepšila a za odměnu získala debutové album Bamanan. Mámu čtyř dětí předcházela pověst nezvladatelné divošky, s oblibou pařící a zpívající do rána v klubech. Do jednoho takového vstoupila kdysi v hlavním města Mali francouzská manažerka a promotérka Valérie Malotov a málem prý spadla ze schodů: tak silně ji do uší udeřil expresivní a mohutný hlas Rokie, evidentně netušící, co s ním může způsobit. „Bacha na ni, nedůvěřuje moc Evropanům a je s ní těžké pořízení,“ varovali místní Valérii, ale ta se nevzdala. Rokii přemluvila pro vstup do projektu Les Amazones d’Afrique, naučila chodit brzy spát a nevynechávat zkoušky.

Podařilo se, a když se naskytla příležitost, zavedla Rokii do studia a nechala ji čtyři dny s kapelou vokálně improvizovat staré griotské skladby, přestože zpěvačka do dědičné kasty hudebníků nepatří. Nahrávky se pak náhodou dostaly ve studiu Real World do rukou irského producenta Jacknife Leeho a ten, aniž by se kdy předtím nebo potom se zpěvačkou setkal, album dotáhl do konce. Docela mu to vyhovovalo: ve studiu je prý nejradši, když se v něm nenachází žádný muzikant. S malijskou hudbou se jinak producent Taylor Swift nebo U2 dosud nesetkal, ale na výsledku, to není znát. Jeho elektronika si s uměním malijských hudebníků a ohromujícím hlasem Rokie dokonale porozuměla. Vlastně se dá říct, že posloucháme jedno z alb letošního roku.

Čas na odvrácení klimatické katastrofy se krátí, nacionalismus s politickým populismem mají pré a také se ukázalo, že covid dokázal na dně lidské společnosti probudit ty nejodpornější běsy. A ke všemu strašná válka na Ukrajině. Přijít s albem o neznámé přírodní katastrofě, která Británii uvrhne do barbarské budoucnosti, a poslouchat, co všechno dokáží čtyři Apokalyptičtí jezdci, není proto asi dobrý nápad. Nenechte se ale mýlit, brightonská folkrocková skupina Bird In The Belly nepodlehla beznaději během pandemie, do nejtemnějších koutů viktoriánských časů nás zaváděla už předtím a názvem alba After The City jen naznačuje, jaké literatuře se v lockdownové izolaci věnovala. Jmenuje se tak slavný dystopický román Richarda Jefferiesa z roku 1885, považovaný za průkopnické dílo viktoriánské postapokalyptické fikce. Katastrofa v ní sice mohutnou vlnou zničí Londýn, příroda přesto nakonec triumfálně zvítězí. Neúrodnou půdu nakrmí mrtvolami, až se znovu zazelená a pod vodou nechá shnít milióny lidských bytostí se vším jejich zmarem. Když čtveřice Bird In The Belly, zhudebňující vedle románu také texty anonymních autorů a alžbětinského dramatika Thomase Nashe, zpívá o moru a hladomoru, nezní to depresivně, jako spíš nadějně, protože lidstvo samo sebe zničit dokáže, na přírodu je však krátké.