Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – leden 2023

Je symbolické, že ve dnech, kdy íránský teokratický režim začal veřejně a krutě popravovat zatčené demonstranty, vyhlásil americký magazín Time Hrdinkami roku 2022 íránské ženy bojující proti středověkým zákonům o nošení hidžábu a za svá práva. Na obálce se tak ocitly s osobností roku, za kterou magazín jednoznačně považuje ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského.

Protesty v Íránu propukly loni v září po smrti dívky kurdského původu Mahsi Amíníové, kterou zatkla mravnostní policie za porušení zákona o nošení hidžábu. Íránské ženy tehdy vyšly do ulic a přidali se k nim i další frustrovaní obyvatelé. Masové protesty, zasahující takřka celou zemi a světovou diasporu, jsou největší od roku 2019 a získaly si zvýšenou globální pozornost i kvůli tomu, jak proti nim režim brutálně zasáhl. Vedle tisíců zatčených totiž na ulicích zemřeli rukou policie stovky lidí. Na odhodlání a statečnosti íránských žen veřejně odhazující a pálící hidžáby, to však nic nezměnilo a jejich protestní hymnou se stala skladba Baraye, složená 28. září íránským písničkářem Shervinem Hajipourem. Den na to, byl zatčen a donucen skladbu stáhnout z Instagramu, nicméně i za těch pár hodin se stala virální a dnes je zpívána demonstranty nejen v Íránu, ale po celém světě a nominována do nové kategorie cen Grammy Best Song For Social Change. Baraye znamená „kvůli“ nebo „pro“ a Hajipour text složil z útržků a hesel demonstrantů zveřejněných na sociálních sítích. Jímavá píseň „za všechny ty nekonečné slzy a za budoucnost“ se dočkala na You Tube mnoha verzí, okamžitě ji převzala celá řada zpěváků a ze svého koncertu v Buenos Aires ji do jednaosmdesáti zemí přenášela britská skupina Coldplay s hostující slavnou íránskou herečkou Golshifteh Farahani.

S hudbou starou klidně 500 let se v tomto pořadu setkáváme poměrně často a ještě častěji, když ji posloucháme v moderních nekonvenčních verzích, které ji často vytahují ze zapomnění nebo to svým způsobem zachraňují. Mladí tvůrci přitom stále častěji sahají do přihrádek, kam se před nimi odvážili nahlédnout pouze specialisté na středověk, trvající nicméně na autentickém provedení. Nic pro zpěvačku Lauru LaMontagne a elektroproducenta Pico Amperia shledávající oproti tradicionalistům světské písně žánru cantiga de amigo dostatečně sexy i pro 21. století, přestože je Martin Codax a další slavní galicijští trubadúři a minstrelové složili okolo 13. století. Dochovalo se jich okolo pěti set a na rozdíl od jiných písní tehdejší doby jsou psány výhradně z pohledu mladé neprovdané dívky. V poetických verších sice převládala milostná tématika, dívky ale opěvovaly i krásy galicijské přírody a život spojený s mořem, přístavy a námořnictvím.

Od dvojice na debutovém albu Algo que sinalar jistě nečekáte, že by se doprovázela na akustické nástroje, trip hopem a futuristickou elektronikou, ale možná leckoho překvapí. Příjemně, o tom nemůže být sporu. Za Martina Codaxe sice nemůžeme mluvit, ale za předpoklad, že by se mu jeho píseň Ondas do Mar de Vigo v nové verzi mohla líbit, se postavit můžeme.

Když je něco písničkářsky prosté jako facka, to ještě neznamená, že to ve vás nemůže probudit pocit z poslechu čehosi monumentálního. Pro americké trio Bonny Light Horseman proto platí, že teprve slyšet znamená uvěřit. Ačkoliv to neradi slyší, hvězdní písničkáři Anaïs Mitchell, Eric D. Johnson a Josh Kaufman jsou považováni za superskupinu. Zatímco na debutu v roce 2020 se staré anglické a irské tradiční písně z časů Jane Austenové snažili zahrát tak, aby jim rozuměla dnešní mládež, album Rolling Golden Holy zaujme snahou nabídnout autorské skladby v co nejrustikálnější podobě. A že občas propadnou popovým melodiím? Tím bychom se při vší té písničkářské nádheře neměli vůbec trápit.

Bezmála sedmdesátiletý malijský hráč na klávesové nástroje Cheick Tidiane Seck patří k instrumentálním velikánům západoafrické hudby, kteří mají blízko k jazzu. Ačkoliv nahrával s Ornette Colemanem nebo Randy Westonem, nikdy se však k němu natěsno nevázal. S klávesami vévodil zvuku legendárních malijských orchestrů Rail Band a Les Ambassadeurs, věrně sloužil saxofonistovi Manu Dibango a zpěvákovi Salifu Keitovi, a neodmítl  spolupráci ani Albarnovi. Vždycky když mu zbýval čas, natáčel vlastní alba, nicméně s kapelami. Pak přišel covid a Seck skončil na dýchacích přístrojích v nemocnici a pomalu se loučil se životem. Nakonec se prý nad ním ale Bůh smiloval a on mu poděkoval svou první sólovou nahrávkou Kelena Fôly. V bambarštině to znamená cosi jako vyjadřovat se sám pouze hudbou a souvisí to se Seckovým rozhodnutím usednout v pařížském studiu Pigalle osamoceně za klavír Steinway, kdy se dalším doprovodem stal pouze jeho hlas. Ve svých skladbách se věnuje malijské historii, osobním zážitkům a otrokářské éře. Proto na album zařadil jeden z nejsmutnějších černošských spirituálů Motherless Child vyprávějící o násilném oddělení matky od dítěte během obchodování s otroky. Je to jedna z mála zpívaných skladeb na albu. „Někdy se cítím jako dítě bez matky. Nikdo mi nemůže pomoc a neexistuje pro mne způsob, jak se dostat domů,“ zpívá procítěně Seck v písni, která se od 19. století dočkala mnoha verzí a on sám ji na konci doplnil novými verši v bambarštině věnovanými své matce.