Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – listopad 2023

Hudba má velkou moc vyvolat účast k ohroženým, neprávem utiskovaným a osudem těžce zasaženým. S údernou nebo empatickou skladbou dokážete přesáhnout mnoho společensko-politických hranic a zajistit leckomu pomoc, spravedlnost nebo alespoň poskytnou útěchu, že na to není sám, že nás má po boku. Americký vězeňský systém, jehož smutné hrdiny tak rádi sledujeme ve filmech, není nic, s čím byste chtěli mít cokoliv společného a písničkářka Rhiannon Giddens jeho kruté praktiky dokonce považuje za přežitek otrokářské éry. K drásavé skladbě Another Wasted Life ji inspiroval tragický příběh černošského mladíka Kaliefa Browdera drženého za drobnou krádež bez soudu tři roky ve vězení, kde byl navíc po většinu času umístěný na samotce. Dva roky po propuštění spáchal traumatizovaný Kalief sebevraždu. Přestože má nové album You're the One radostný tón, Rhiannon se nerozpakovala na něj skladbu zanést a doplnit ji videoklipem, v němž defiluje dvaadvacet neprávem odsouzených mužů, převážně černochů, kteří za mřížemi strávili neuvěřitelných pět set let. Rhiannon na něm spolupracovala s organizací Pennsylvania Innocence Project a veškerý výtěžek z prodeje skladby půjde na pomoc neprávem vězněných.

Mezinárodně proslulý jazzový kytarista David Dorůžka se na scéně židovské hudby pohybuje pravidelně a částečně na ni zacílilo jeho předchozí album Autumn Tales. A pokud jde o jazz, u Davida rozhodně nepochodíte s jeho klasickou podobou, vždy ho sice považoval za důležitou, nicméně pro jeho tvorbu nikoliv zcela určující platformu. A když teď na albové novince Gilgul prochází tradicemi židovské hudby z Evropy a Blízkého východu, na jazzmana byste ho z fleku rozhodně netipovali, a když na to přijde, je to vlastně úplně jedno, protože vás ta hudba okamžitě pohltí. S flétnistou a zpěvákem Robertem Fischmannem a bubeníkem Martinem Novákem jedinečným způsobem dokládají nadčasovost a dějinnou prostupnost židovské hudby, ať už pochází odkudkoliv a je určena pro synagogy nebo každodenní život. Přestože je těsně provázaná s židovskou vírou, liturgií a filosofií, nic nebrání tomu, aby ji po svém převzali i ti největší modernisté aniž by se dočkali pokárání za její znehodnocení. Tím nepřestává židovská hudba fascinovat.

„Podstatným jménem gilgul většinou v hebrejštině rozumíme gilgul nešamot, neboli stěhování duší. Tato myšlenka, v židovství mírně kontroverzní, pochází z kabaly. Podle tradice duše putují z těla do těla a plní tak svou roli v rámci tikkun olam tedy nápravy světa. Jedním z běžných významů slova gilgul je skutečně „cyklus“. Ať už jsme věřící, nebo ne, svůj život si vykládáme a měříme jej pomocí cyklů, ať už přírodních či umělých,“ vysvětlili tvůrci název alba a Robert Fischmann k tomu dodává: „Celá ta záležitost kolem gilgulu není bez kontroverze, a to i mezi zbožnými Židy. Nebáli bychom se však říci, že v rámci prastarého náboženství zvaného jazz mají duše písní plnou svobodu stěhovat se z jednoho těla do druhého a střídat nástroje, tóniny, rytmická metra i žánry dle libosti a svět to dle našeho názoru činí lepším. Naše skromné úsilí nechť se rozprostírá jako sukat šalom, baldachýn míru nad našimi hlavami a nechť tento koloběh pokračuje Le’olam va’ed, na věky věků.“

Když před čtvrt stoletím vyšla kompilace Looking For A New England: The Other Traditions, zdálo se někomu trochu přitažené za vlasy, aby britský folk hráli cizinci, byť se jednalo o podanné Jejího Veličenstva. Chvíli trvalo, než to začalo být všední, zároveň se ale ukázalo, že se do takého dobrodružství moc odvážlivců nehrne. Jako největší překážka se často uváděly rozdíly mezi africkými a britskými hudebními tradicemi, odlišné historické zkušenosti a složitost sladění arabských melodických modů se západní stupnicí, o polyrytmech nemluvě. Pro spoustu muzikantů ale nic nemožného. Bristolská rodačka Tamsin Elliot si dokonce nechala akordeon upravit tak, aby mohla hrát čtvrttóny a lépe se tak chytit loutny oud v rukách Tareka Elazharyho z Egypta. S harfou a píšťalami už prý bylo daleko snazší přizpůsobit se egyptské klasické a lidové hudbě, protože o totéž se během natáčení alba So Far We Have Come, pokud šlo o anglickou lidovou hudbu, snažil také Tarek. Přihodilo se jim přitom to, co jiným. „K našemu překvapení jsme objevili spoustu hudebních podobností a našli melodie společné pro obě naše tradice. Přišlo nám, jakoby ty melodie tvořily dvě části jedné vlny,“ řekla Tamsin a za pravdu ji dali všichni hostující muzikanti vynikajícího alba.

Izraelský producent, skladatel a multiinstrumentlista Sangit Segal tvoří pouze pod jménem Sangit, což v sanskrtu shodou okolností znamená hudba. Považuje se za zelenookého Aškenáze s africkým srdcem, kterého hranice moc nezajímají, takže si do studia nejčastěji zve málem celý svět, který ostatně z půlky procestoval. Tím se vysvětluje proč na novém albu Ooroo, což v jazyku bambara znamená zlato, všechny skladby hlasem rozsvítí pokaždé jiná zpěvačka, jejímuž rodnému stylu a jazyku se Sangit přizpůsobí. Z přítomnosti Dobet Gnahoré z Pobřeží slonoviny, brazilské divy Mariene de Castro, Sadie Sidibé a Djely Tapaa z Mali, španělské flamenkové hvězdy Sheily Quero nebo izraelské zpěvačky Yasmin Levy, proslulé jedinečnou interpretací sefarských Ladino písní, může vzejít dojem přílišné rozlétanosti, poezie izraelské písničkářky Noy Golana a Sangitovy silné melodie, však album drží spolehlivě pohromadě a výsledkem je, že si ho pouštíte pořád dokola