Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – říjen 2024

Udržet kapelu v chodu půl století má svá úskalí. Původní členové odcházejí nebo vymírají a nástupci se musí rozhodnout, jestli pokračovat v nastaveném hudebním kursu nebo z něho vybočit, což se často neobejde bez problémů. V prvním případě vás zařadí mezi zasloužilé veterány a v druhém riskujete, že ztratíte věrné fanoušky a noví k mání nebudou; koho z mladých by přece zajímala hudba z 60. let, v jejich očích z časů dinosaurů, kdy neexistoval hip hop a taneční elektronika. S nutnou obměnou sestavy, kdy slavné otce částečně nahradili synové, se nedávno potýkal také legendární Orchestra Baobab. Od kapely vytvářející dějiny moderní západoafrické hudby těžko čekat radikální stylový přemet, to by popřela sama sebe, a proto si členové určili inovační hranice, za které nemají důvod vstoupit, protože když se řekne Orchestra Baobab, každému okamžitě naskočí svůdně vlnivá směs afrokubánské hudby a griotských tradic. A když se kapela letos rozhodla vydat nové album, skladbou 50 ANS dala dopředu najevo, že od ní máme čekat to samé, jen s větším drivem. Taková událost nepřekvapivě neušla pozornosti, takže Orchestra Baobab byl vybrán do programu veletrhu Womex, odkud si to rovnou zamíří do Prahy, kde 30. října vystoupí v Paláci Akropolis. A že půjde o velký zážitek, o tom nepochybujte.

Ne že by tento díl pořadu preferoval příběhy o stáří versus mládí, sešly se náhodou, vyhnout se setkání jednaosmdesátiletého zpěváka Miltona Nascimento s jeho devětatřicetiletou obdivovatelkou, americkou jazzovou kontrabasistkou Esperanzou Spalding, ale za žádnou cenu nešlo. Jejich společné album Milton + Esperanza je navíc tak krásné, že se musí potkat snad se všemi druhy posluchačů, počínaje fanoušky vrcholné syntézy brazilské moderní hudby a jazzmany, kteří mají rádi Beatles konče. A také byste měli vědět, že album nabízí úžasný duet Nascimenta se stejně starým Paulem Simonem.

Natáčet s Miltonem Nascimentem byl prý dlouholetý sen Esperanzy Spalding, a přestože je to daleko víc její album, s vědomím, že možná posloucháme poslední nahrávku brazilského génia, je nám to jedno, tím spíš, že vedle stálé kapely evidentně ze všeho unešené zpívající kontrabasistky, se do Nascimentova obýváku, kde z ohledem na jeho stáří postavili studio, nastěhovali flétnista Shabaka Hutchings, brazilský písničkář s kytarou Guinga nebo zpěvačka Dianne Reeves, jazzově dramatizující skladbu Earth Song od Michaela Jacksona. Jinak si oba hlavní aktéři mezi sebou přehazovali ty skladby. Třeba Nascimentovu Outubro z roku 1969, kterou nádherně proměnili v pohlazení po duši.

Věhlasná skladatelka, zpěvačka a kontrabasistka Esmeralda Spalding nemůže být s brazilskou legendou napojená na stejný běh času, vždyť je od sebe dělí několik generací, přesto ji z naslouchání Nascimentova vyprávění nevyplynula povinná úcta, ale radost stát se alespoň na chvíli součástí jeho neobyčejného života a nechat si přitom poradit. „Pokud si umělec nenajde publikum, můžete být největším géniem na planetě, ale stejně skončí jako zpěvák ve sprše,“ řekl ji Nascimento proslulý éterickým hlasem ve vysokých polohách, až se o něm začalo říkat, že zpívá jako Bůh. Vyprávěl jí o spolupráci s jazzovými velikány Herbiem Hancockem a Patem Methenym, o tom, jak potkal Paula McCartneyho. Seznámil je společný přítel Wayne Shorter, na kterého mysleli po rozhodnutí natočit album. Jenomže slavný jazzový saxofonista loni zemřel, a tak mu alespoň na památku věnovali svou verzi jeho skladby When You Dream a nechali ji zazpívat jeho manželce Carolině. A k poctě dalšího hrdiny Johna Lennona proměnili jeho majstrštyk A Day in the Life v důvod, proč se k albu budete vracet. Ta nečekaná psychedelická vsuvka byl prý Nascimentův nápad. A pokud chcete na vlastní oči sledovat, jak k takovým bezprostředním výtryskům inspirace docházelo, podívejte se na You Tube na koncert ze série Tiny Desk, natáčený rovněž u Nascimenta doma.

Některé kapely už jmény dávají najevo, co od nich máme očekávat a pokud se izraelské trio pojmenovalo El Khat, dá se předpokládat, že má co do činění s psychedelií. I té se dočkáte, žvýkání listů rostliny kata ovšem mimo jiné zvyšuje impulzivitu, a té z oblíbené měkké drogy vůdce skupiny Eyala el Wahab načerpal zřejmě víc než větší množství, takže popisovat hudbu tria je občas dřina. Ne-li rovnou marnost, když vezmeme do úvahy, že el Wahab hraje na vlastnoručně vyrobené nástroje z recyklovaného odpadu a jeho předci pocházejí z Jemenu s pořádně složitými rytmy. Kata roste po celém Arabském poloostrově, a soudě podle většiny skladeb, ho musel el Wahab při promýšlení třetího alba Mute prochodit křížem krážem. A protože se o něm ví, že je zapřisáhlým fanouškem výstředních nedokonalostí, do hřmotného postpunkového mišmaše tria se v ultrapodivné formě dostala jemenská svatební hudba a vlivy z Anatolie, Etiopie nebo Egypta, odkud převzal el Wahab  proslulý zvuk káhirských smyčců. Od bývalého violoncellisty Jerusalem Andalusian Orchestra vcelku očekává věc.

S neotřelou, až zuřivě explodující hlasitou hudbou El Khat, do kterého patří také perkusista Lotan Yaish a varhaník Yefet Hasan, kontrastuje název alba Mute, tedy ztlumení. Nehledejte za tím však nenaplnitelné přání tria, které jako by nedokázalo samo sebe ztišit. Ne, název podle el Wahaba souvisí se ztlumením dialogu mezi dvěma názorovými stranami, což vede ke konfliktům, svárům, nedorozuměním a jak dobře víme, i k válkám. Nejedná se přitom o podružné úvahy: situace v Izraeli a Gaze jejich naléhavost jen potvrzuje a sám el Wahab z důvodů letité absence smířlivější komunikace mezi Izraelci a jemenskou diasporou, nadále odsouvanou na druhou kolej, od loňska žije raději v Berlíně.