O čem si zpívá Amerika

Znovu je máme za dveřmi, a přestože temnou Trumpovu éru přežili, deziluzí se nezbavili a nebezpečí světa ohroženého tornády, chemickými dešti, válkami, chamtivými bankéři a únikovým uměním čelí další várkou folkrockových litanií, protože hudba pro The Felice Brothers představuje lék pro mezičas, než ze snu povstaneme a v prach se obrátíme. A když vezmeme do úvahy, jak něžne dokážou Ian a James Felice vzdorovat blížící se apokalypse, nesmíme se divit, že nové album From Dreams to Dust není prý ničím jiným, než výtryskem dovádivého existencialismu.

Návod na to, jak znovu žít, nezní podle The Felice Brothers složitě. Stačí předtím umýt všechno nádobí, stát se šťastnějším, zjistit, co zabíjí včely, vyhlásit trvalý mír, zahodit fašistické propriety, objevit zázračný lék a pak se vydat nahoru k nebeské bráně, hlídané obézními anděly a smířit se s tím, že všechna náboženství jsou stejná a je jedno, jestli patří Františkovi z Assisi nebo fanouškům AC/DC. Peníze v nich prý sice vždycky mluví v biblických verších, ale jde z nich strach.

Oproti minulému albu natáčenému doma, se The Felice Brothers usadili v dřevěném newyorském kostele z 19. století, který Ian Felice zrekonstruoval. Nenapodobitelným způsobem kapelu s bratrem znovu vede údolím, kterým kdysi možná kráčel Bob Dylan nebo, jak se zpívá ve skladbě Inferno, Jean Claude van Dame s Kurtem Cobainem.

„Opravdu zpíváme politické písně, protože jsme mladé holky, které se snaží přijít na to, co se to sakra děje okolo nás,“ odpověděla trojice zpěvaček, skladatelek a hudebnic Lulu Wiles na otázku, co ji přivedlo k tomu, že nové album Shame and Sedition lze brát jako tvrdou obžalobu Spojených států. A podle toho také zní: po obvyklém countryfolku ani vidu ani slechu, navrch mají rockové elektrické kytary. Ale protože podle americké dokumentaristky Toni Cade Bambara je úlohou umělce učinit revoluci neodolatelnou, Lula Wiles své znepokojivé zprávy zabalují do nezapomenutelných melodií.

Po loňské vraždě George Loyda se ukázalo, že v zemi už nikdy nebude nic jako dřív a o systémovém rasismu, diskriminaci a nerovných sociálních podmínkách pro černochy, americké Indiány a Hispánce dnes otevřeně mluví i president Biden. Během covidu se navíc dramaticky rozevřely i ekonomické nůžky: zatímco majitel Amazonu Jeff Bezos údajně s každou sekundou zbohatl o  2,5 tisíce dolarů, milióny lidí se ocitli nad existenční propastí.

„Cos dělal, když se svět uzavřel? Opravdu si myslíš, že seš bůh usazený na trůnu, ze kterého na nás můžeš plivat? Už se nemůžu dočkat, až přijde vzpoura. Hlad je motor a hněv je palivo a všichni kvůli tobě hladoví,“ nenechává trio ve skladbě Oh My God na Bezosovi jedinou niť suchou. 

Martha Wainwright není jen kanadská folkrocková písničkářka – ona představuje žánr svého druhu, v němž se pere intimní sdělení s až sebezničující potřebou vykřičet často nezvládnuté emoce. Nezná přetvářku, nevyhýbá se konfrontacím, a když ji někdo naštve, nechtěli byste být na jeho místě. Pod maskou tvrďáka bojujícího s démony jako by šlo o život, se však skrývá nesmírně křehká žena, matka, milenka a autorka natolik osobních, na dřeň upřímných skladeb, až ji v minulosti, jak sama potvrdila, mnohokrát dostaly do potíží. Dcera slavných rodičů – Kate McGarrigle a Loudon Wainwrighta III. – a sestra Rufuse Wainwrighta se ani v pětačtyřiceti letech trablů ne a ne zbavit. Nové album Love Will Be Reborn má proto zase terapeutický podtext.

Po deseti letech se rozvedla s kanadským producentem Bradem Albettem a hádky o opatrovnictví dvou synů prý nebraly konce, v Montrealu si otevřela kavárnu a moc ji nešlapala, ale nakonec navázala nový vztah a tak jak je u ní v rodině zvykem, hned se ze všeho vyzpívala. Kdo Marthu zná, tak ví, že v jednu chvíli svou upřímností dokáže vyloženě ubližovat – sobě i druhým – a v další by vás samou láskou nejraději snědla. Na novém albu to s ní není jinak, nicméně drtivě z něho prosvěcuje touha mít své děti neustále po boku – o nich, lásce k nim a přesvědčení, že jsme se sice narodili sami, ale umřít tak nemusíme, zpívá nejvíc.