O MHD a ČD

Dopravci jsou rozrušení a nervózní. Mohli by přijít o své oblíbené zaměstnanecké výhody, a jako rukojmí k zabránění této ztrátě si vzali, jak jinak, prosté cestující občany. Zatím je ale v jednáních odborářů, dopravců a státu pořádný guláš. Guláš, který nechutná asi nikomu, guláš, který je prostě připálený a přesolený. Nejprve se vyhrožuje stávkou, lidé se začnou připravovat a přeorganizovávat si své záležitosti, a vtom lup - a stávka je na týden zažehnána. Opět se přiblíží onen termín vyjádření odporu, a lup podruhé, zase nic. Člověku jde z toho hlava kolem. A zvláště, pokud má s dopravci nepříjemné zážitky. A to přímo ošklivé.

Před několika dny, kdy ještě chodníky pokrýval ten ohromně klouzavý led a lemovaly je sněhové bariéry, jsem spěchal z práce domů, a uháněl a klouzal na vlak. Den předtím měl tento vlak zpoždění několik minut, protože nefungovaly výhybky. V onen osudný den jel ovšem přesně. To já na ledu ztrácel tempo, a proto jsem se ocitl na peróně v okamžiku, kdy "Městský slon", neboli City Elefant zavíral dveře. Zoufale jsem se k nim vrhl a zaťukal na průvodčí, stojící hned za nimi, a současně prosebně mávnul na strojvedoucího, vykukujícího z okénka. Průvodčí se zmohla pouze na tupý a bezvýrazný pohled a pokrčení ramen, načež jsme na sebe, a to mě opravdu naštvalo, celou minutu (!) hleděli přes zavřené dveře, aniž by ona uniformovaná osoba cokoliv udělala. Poté se vlak plynule rozjel a zanechal mě na peróně ve stavu zuřivém, s bolavými plícemi od sprintu po ledě. Ještě, že jsem si nezlomil nohu.

Zbývala tedy cesta tramvají a pak po svých. V tramvaji ale nastal další problém - jízdenka. Na nástupišti totiž chroptivě vzlykal ucpaný automat, a navíc jsem u sebe měl poslední stokorunu. Rozhodl jsem se proto zakoupit lístek u řidiče, byť je o něco dražší. Řidič se na mě ale zle zašklebil: "Drobné nemáte?"

Vysvětlil jsem mu že mu právě podávám své momentálně jediné peníze, a přihlédneme li k ceně jízdenky 25 korun, nemůže být problém ze stokoruny vrátit. Arogantní řidič mě odkázal kamsi do neurčita slovy, že mi prostě nevydá a hotovo. Chvíli jsme na sebe koukali, načež jsem vznesl dotaz, co mám tedy, dělat. Nakonec mě odkázal na pomoc spolucestujících. Ať mi rozmění bankovku oni. Nikdo se k tomu neměl, až mi nakonec nějaká paní nabídla lístek, s tím že mi jej věnuje. V peněžence jsem nahmátnul dvouerovou minci s tím, že jí moc děkuji, a ta dobrá žena mi ještě vrátila zpět! Nebetyčný rozdíl v jednání lidí.

Někteří zaměstnanci drah či dopravních podniků by se proto možná měli před tím, než začnou stávkovat a nás pojímat jako svá rukojmí, alespoň trochu zamyslet nad svým chováním.