O radosti i stáří

Jsem tvé stáří, zpívá typickým nakřáplým hlasem rockový zpěvák, který je nyní ministrem v demisi. Milý pane Kocábe, právě na váš song jsem si v těchto dnech vzpomněla. I na váš resort, když chráníte ta lidská práva. Možná byste do svého ranku mohl zahrnout i práva nás. Žen, na jejichž dveře už začíná pomalu bouchat - no, nenazvěme to přímo stářím ale zralostí. Je to totiž někdy strašně kruté až nelidské, co zažíváme. Uvědomila jsem si to nedávno - v sobotu večer. Kdysi to byl "Den D" - zábavy, pařby, nehty nalakované, vlasy umyté, tehdy pevný zadeček narvaný v kožené sukni. Teď bytost, která má stejnou duši jen jiné tělo, v sobotu večer míří do zahradnického supermarktetu pro mulčovací kůru. Rozhodla jsem se totiž, že si na zahrádce vybuduji skalku. Když jsem auto zastavila na křižovatce, vidím skupinku rozhihňaných slečen, které právě na nějaký mejdan evidentně směřují. Tváře jim zdobil nádherný úsměv, ve kterém se odráželo očekávání všeho, co noc přinese. I já jsem jela na svou první pařbu do skalničkového oddělení obchodu. Už ne v kožené sukni ale v teplákách a tričku od hlíny. Jen ten úsměv jsem měla stejný jako slečny na chodníku. I já jsem byla plná očekávání. Jen ne už tak nočních zážitků jako toho, co vše mi na mé skalce ve Staré Bělé vlastně vyroste. Ale uklidňuji se tím, že dokud mám důvod se usmívat, ještě tak úplně stará přece nejsem.