O stromech

Zase mluvím o stromech.Těch velkých , které pamatují více než všichni my dohromady. O stromech ve městech, které svým způsobem patří vedle kostelů a historických budov k inventáři města. O stromech, které udávají z urbanistického hlediska originální prostor, světlo a stín, poezii a čistotu.O stromech, které se úředník či jiný majitel pozemku rozhodne (a o tom, že musí mít důvod nepochybuji) uprostřed léta pokácet.Jsou to prkotiny, řeknete si, padne strom, no a co? Jenže- ještě pořád nás mocně přitahuje les, louky a hory, naboso se projít v trávě. A pak ty návraty do města, do Ostravy!!! To si pak po tu velkou část roku, kdy tady žijete, prostě oblíbíte několik zákoutí, ulic včetně právě těch vzrostlých, košatých stromů, kolem kterých volíte třeba cestu domů z práce .Nevím, co to přišla do našeho města za móda, ale ve velkém se kácejí stromy a někdy, upozorňuji, jen někdy, se nahrazují většími košťaty. Důvody kácení jsou různé od tzv. estetizace ulic a náměstí až po tzv. stavební úpravy , které většinou spočívají v dvou až třech parkovacích místech navíc.

Návrat z letních prázdnin byl obzvlášť bolestný, cestou od Elektry přes náměstí dr. Beneše jsem začala mít intenzivní pocit, že není něco v pořádku.Panebože, skáceli před Spořitelnou ten strom s větvemi až k zemi, můj nejoblíbenější v Ostravě, vypadal jako obrovská smuteční vrba! Nevěřila jsem vlastním očím, podivný smutek z nenávratna, absolutní ztráty. Na pařezu seděl muž se ženou a plakali, ale i nadávali. Věděla jsem proč. Taky je to bolelo.