O tramvajové vrbě

Kdo by nechtěl vstávat ráno s úsměvem a třeba už v sobotu se těšit upřímně na pondělíčko, až konečně zase poběží do práce, která ho baví a naplňuje. Tomu říkám ideální stav obyčejného života. Ovšem ideální pracovní den se může rázem proměnit v noční můru už tím, že trochu zaspíte. A tak se mi stalo, že jsem dnes vstal levou nohou, říznul se při krájení chleba, přišlápl kocourovi nožku, přišel pozdě na zastávku, a ta moje tramvaj mi mezitím ujela. Jeden by mávnul rukou, ale mě napadlo, co si asi o mě pomyslí mí spolucestující, které znám od vidění už spoustu měsíců, a kterým nejspíš budu chybět. Jinými slovy, mám tramvajovou neomluvenou absenci. Tím se celý den komplikuje, protože neuvidím mladou slečnu, se kterou si čteme každý na jiném sedadle každé ráno knížku. Neuvidím staršího smutného pána, který ověšený několika plátěnými taškami spěchá po ránu do supermarketu, aby tam byl první a nakonec neuvidím ten den ani jednoho reptala, který mi celou cestu až do centra obvykle vysvětluje, kam ta republika s tím Havlem došla a jak by to bylo skvělé, kdyby žil Brežněv. Prostě když tenhle člověk nastoupí, tak mě čeká těžká politická debata, no debata, on je to vlastně jeho monolog a já se jen obvykle usmívám a říkám si, tebe už chlape dlouho nikdo nepřitulil, nepohladil, protože jinak bys nemohl být takový zatrpklý a nadávat na kdeco a kdekoho. A o tohle všechno jsem dnes po ránu přišel. Smutný a bez nálady jsem došel na zastávku a čekal na jinou pozdější anonymní tramvaj. Okolo mě stáli samí úplně cizí lidé a já měl pocit, že jsem na tom světě sám. Tramvaj přijela, ještě než jsem nastoupil , tak jsem si vytáhl knížku, kterou právě čtu, dal jsem při nastupování a výběru sedadla přednost jedné dámě, to aby si nemyslela, že se na tu židli třesu jako nějaký stařík. A když už jsem se konečně uvelebil a rozevřel knížku, tak na mě z druhého konce tramvaje mával a volal ten můj známý politický komentátor z předchozího spoje, že zaspal a hned se ke mě hrnul. A představte si, já měl docela radost, že jede se mnou, a celou cestu jsem mu každou vteřinu velkoryse odpouštěl jeho absolutně nezajímavou přednášku o tom, jak to s tou republikou jde s kopce. A když vystupoval po půlhodině v centru Ostravy, tak se usmíval a bylo na něm vidět, že jeho den začal příjemně tím, že se vypovídal tramvajové vrbě. Tou vrbou, tichou a shovívavou, takovou, která poslouchá a pokyvuje chápavě korunou větví, tou vrbou jsem byl já. Váš den nemusí začít krásně, důležité je že vás potěší, když zacítíte, že těm okolo vás je s vámi dobře. Ale to jsem nevymyslel nic nového, jenom jsem si to právě dnes uvědomil. A pěkný den přeje Artur Kubica.