Olympijské pochybnosti

Olympijská myšlenka je jistě nanejvýš chvályhodná. Jestliže se každé čtyři roky na jednom místě sejdou nejlepší sportovci této planety, aby společně změřili síly a svými výkony potěšili oči statisíců diváků na stadionech a miliónů u televizních obrazovek, pak proti tomu nelze nic moc namítat.

Stále častěji se však objevují varovné signály, že něco není v pořádku. Vezměme jen právě začínající olympiádu v Aténách. Náklady, které zahrnují vybudování chybějících nebo modernizaci existujících stadionů, stavbu nových příjezdových komunikací a další související infrastruktury přesáhly v přepočtu dvě stě miliard korun. Považte, že to je zhruba čtvrtina českého státního rozpočtu! Je ale zároveň vysoce pravděpodobné, že Řekové tyto náklady pokryjí z prodeje televizních práv. Chceš koukat na olympiádu? Tak hezky zaplať a nešetři! Výdajové i příjmové položky prostě rostou do závratných výšin. Jde tady ještě vůbec o sport? Nevládne hrám komerce? Asi záleží na vkusu. Na misku negativ je možné přihodit další položky. Úplatkářské aféry, které v minulosti tu a tam provázely výběr pořadatelských měst, zasely pořádnou dávku pochybností o čistotě olympijských funkcionářů. Ani sami sportovci ale v devalvaci ducha fair-play nezaostávají. Dopingových skandálů už byla na těchto vrcholných akcích taky pěkná řádka.

A tak se ve mně bijí dva pocity. Jako zanícený sportovní fanda bych rád obdivoval skvělé výkony na hranici lidských možnost. Jako progresivní skeptik se ale těžko zbavím dojmu, že je cosi shnilého v hnutí olympijském. Když k tomu připočtu, jak přísná bezpečnostní opatření na ochranu sportovců v Aténách panují, pak mi z toho vychází jediné. Takhle to pan Coubertin určitě nemyslel...