Opatrujme anděly

Předevčírem se to všude kolem nás hemžilo čarodějnicemi a zlými duchy. Přišel tedy čas vyvolat duchy dobré. Anděla máme každý svého, tvrdil brněnský básník Jan Skácel a hned dodával, že máme taky své čerty. Během nedávného vysílání Noční linky vyprávěli posluchači své příběhy, ve kterých strážní andělé hráli hlavní roli. Vypadalo to, že někteří z nás mají těch andělů několik. Je ovšem možné, že jiným zase chybí. Ti, samozřejmě, nevolali. Anděla si představujeme různě. Ve filosofickém slova smyslu anděl společně s čertem prezentují jakési jing a jang našeho žití. Tedy velmi jednoduše řečeno dobro a zlo, černou a bílou. Jing a jang si nikdo z nás představit neumí. Ale anděla? Toho jsme viděli na tolika vyobrazeních, že máme jasno. Dlouhá bílá říza, dlouhé vlasy a pochopitelně křídla. Záchranářskou, či aspoň varovnou činnost vykonávají často taky duchové zemřelých. Většinou z čiré touhy ochránit živé před podobných utrpením, jakému byli sami za života vystaveni. V roce 1476 zemřela česká šlechtična Perchta z Rožmberka a na česká cimbuří vstoupil jeden z nejznámějších duchů. Strastiplný osud dcery Oldřicha II. z Rožmberka odpovídá romantické legendě. Dívka z nejmocnějšího českého rodu byla ve svých dvaceti letech provdána z finančních důvodů za Jana z Lichtenštejna, vytržena z milovaného jihočeského prostředí a vržena do tehdy zcela německého Mikulova k lakotnému manželovi a pod nadvládu tchyně, jež mladou nevěstu upřímně nenáviděla. Do nebe volající zacházení s Perchtou i jejími dětmi přimělo k zásahu dokonce i Jiřího z Poděbrad. No a tak se stalo, že po své smrti se Perchta začala zjevovat členům rožmberského rodu, aby je včas upozornila na blížící se události. Bílé rukavice si brala, když se mělo jednat o příznivou zprávu, černé, když měl někdo z rodiny skonat. Milí přátelé, mysleme, prosím, na své anděly a nenechme je padnout. A opatrujme zvláště ty, co jsou nám nejblíže.